Navečer matka přišla domů a vychvalovala Zlobohu, co všechno už umí a jak je krásná. Konečně se tázala Dobrunky, jaký to zde byl shon? Dobrunka vyprávěla, že se tu zastavil jakýsi pán a žádal vodu. Zatajila matce, že se v chaloupce zastaví již nazítří. Když pak chystala lůžko, vypadl z něho měšec peněz, který Dobrunka podala matce. Ta se zaradovala a darované peníze ukryla do truhlice. Dobrunce nedělal ani grošík.
Té noci Dobrunka dlouho nemohla usnout; když k ránu klesla ve spánek, zdálo se jí, že je paní velkého zámku a chotí mladého pána, kterého včera spatřila. V zámku se slavily velké hody. Sotva Dobrunka s manželem vstala od stolu, vskočila mezi ně černá kočka a zaťala jí drápy do srdce. Vtom se Dobrunka probudila a řekla si, že ten podivný sen jistě nepřinese nic dobrého.
Druhý den v poledne přijel mládenec znovu, vešel do světnice a uctivě pozdravil. Dobrunka ho přivítala, pokynula mu, aby usedl a počala mu vyprávět svůj sen. Mladík řekl: „Až na tu kočku tvůj sen se může vyplnit.“ Dobrunka se otázala: „Žertuješ, pane, jak bych mohla být takovou paní?“ Mládenec odvětil, že dnes si přijel pro její odpověď: „ Chceš být mou ženou?“ Dobrunka se zamyslila, ale pak podala mladíkovi ruku, když tu matka vkročila do dveří. Mladý pán požádal matku o Dobrunku, a když to stará matka uslyšela, dala jim své požehnání.
Od té doby matka zacházela s Dobrunkou vlídněji. Ta zatím předla na svatební košili, a v den, kdy dopředla, přijel její milý. „Máš napředeno,“ žertoval, „můžeš se mnou odejet?“ Dobrunka se zeptala, proč tak nakvap. Mladík odpověděl, že musí do boje, a že by rád, kdyby ho doma zastala. Když to matka uslyšela, zle se zamračila, neboť měla jiný záměr, nic však nezmohla. Mládenec posadil Dobrunku na koně a ujížděl k domovu.
Když kníže Dobromil přijížděl k zámku – takový byl rod a jméno mladíkovo – chystalo se tu k boji množství vojínů. Všichni provolávali slávu nové kněžně a jejímu choti. Teprve nyní Dobrunka poznala, kdo je její ženich. Hned nato počali slavit svatbu a všichni hosté se odebrali do svatební síně, kde hodovali dlouho do noci. Ráno se kníže Dobromil rozloučil se svou ženou a odejel do boje.
Dobrunce se brzy v zámku zastesklo a poslala pro svou matku. Ta přišla i s kolovrátkem. Zlá matka nelibě nesla Dobrunčino štěstí. Tajně si přála, aby se stejně dobře vedlo i Zloboze. Po několika dnech řekla Dobrunce, aby spolu navštívily Zlobohu a vzaly ji k sobě na zámek. Dobrunka dala zapřáhnout kočár a s matkou zakrátko přijely k chaloupce v lese. Zloboha je pěkně přivítala a vábila Dobrunku, aby vešla dále. Sotva Dobrunka překročila práh chaloupky, mstivá Zloboha ji usmrtila nožem a oddělila od jejího těla oči, ruce a nohy. Tělo obě zanesly do hlubokého lesa, ostatní části Dobrunčina těla však uschovaly na zámku, kam se matka se Zlobohou převlečenou za Dobrunku navrátily.
V zámku nikdo nezpozoroval záměnu kněžny. Jen služebníci po několika dnech poznali, že jejich paní byla dříve laskavější než nyní. Dobrunka zatím se probudila v tmavé jeskyni v hlubokém lese a nevěděla, kde se nachází. Kde se vzal, tu se vzal, přišel stařík, začal ji léčit hojivou mastí a tišil ji, když naříkala na ukrutnou matku a sestru, že již nikdy nespatří slunce a neobejme svého Dobromila.
Nato stařec vyšel z jeskyně a třikrát zavolal. Přiběhl chlapec a stařík mu poručil, aby z jeskyně vzal zlatý kolovrátek, šel s ním do knížecího zámku a dříve se nevracel, dokud za něj nedostane Dobrunčiny oči.
Chlapec se usadil u vrat zámku v tu chvíli, když Zloboha s matkou se vracely z procházky. Zloboze se kolovrat tuze zalíbil, ale chlapec za něj žádal jen a jen divnou věc – lidské oči. Zloboha neváhala, přinesla Dobrunčiny oči, jen aby kolovrat dostala.
Když chlapec přišel do jeskyně, odevzdal Dobrunčiny oči starci. Ten je lehounce vsadil Dobrunce. Ona ihned prohlédla a začala staříkovi děkovat. „Jen zticha,“ přetrhl jí řeč, „očekávej vše pokojně.“ Potom odešel a po chvíli přinesl Dobrunce chutné ovoce na dřevěné misce. Z dřevěného koflíku jí dával zapíjet.
Druhého dne stařec vtiskl chlapci do rukou zlatou přeslici: „Až se tě v zámku budou ptát, zač je, odpověz: za nohy. Dříve ji žádnému nedávej, dokud ti nedá dvě nohy.“ Chlapec odešel s přeslicí a stařík se navrátil do jeskyně k Dobrunce.
Právě když se chlapec opět usazoval u vrat zámku, Zloboha stála u okna a dívala se na nádvoří. Sotva uviděla chlapce, hned zavolala matku, aby se šla podívat na krásnou přeslici, jaké ještě neviděla. „Zač je ta přeslice?“, ptaly se Zloboha s matkou. „Za nohy, paní,“ – „Divná, předivná věc, copak s nimi dělá tvůj otec?“ – „Nepátrám po tom co se stát má, přeslici nesmím dát za nic jiného, leč za nohy.“ Zloboha zatoužila i po přeslici. Přemluvila matku a vyměnila chlapci Dobrunčiny nohy za tu zlatou krásu.
Třetího dne stařec podal chlapci zlatý kužel a řekl mu: „Dones jej zase do zámku na prodej. Bude-li se tě někdo ptát, zač je, řekni: za ruce. Kdo ti dá ruce, tomu dej kužel.“
Jakmile chlapec přišel k zámku, hned k němu přiběhla Zloboha, která se v tu dobu procházela po nádvoří. „Zač ten kužel, chlapče?“ – „Jen za ruce, paní.“ Zloboha byla na rozpacích; dá-li ruce, nic od Dobrunky jí už nezůstane. Matka ji varovala, že výměnou přijde o lásku knížete, ale Zloboha věřila více ve svou krásu. Přinesla chlapci ruce za kužel.
Chlapec odevzdal ruce starci a zmizel. Stařík přiložil všechny údy k tělu a v okamžiku srostly s tělem jako dříve. Dobrunka vyskočila, padla starci k nohám a děkovala za uzdravení. Stařík řekl: „Pro každého bych učinil to, co tobě. Nyní zde zůstaň, dokud někdo pro tebe nepřijde...“, a ztratil se, jako by ho nikdy nebylo.
Zatím se kníže Dobromil navracel z boje. Zloboha mu běžela vstříc beze strachu a on ji vroucně přitiskl k srdci. V zámku se však těšili na pána – nebyli s paní tuze spokojeni.
V zámku vystrojili slavné hody a přijelo mnoho hostí. Při hostině se kníže Dobromil tázal své nepravé ženy, co celý ten čas dělala? Zloboha pravila, že pilně předla a přitom pokazila starý kolovrátek, že zakoupila kolovrátek nový, překrásný, celý ze zlata. „Ten mi musíš hned ukázat“, řekl kníže a vedl Zlobohu ze síně.
Zloboha uvedla knížete Dobromila ke zlatému kolovrátku a počala příst. Jakmile otočila kolečkem, začal kolovrat zpívat: „Nevěr pane, nevěř jí, ona tebe ošidí, vlastní sestru zabila, v lese ji pochovala. Sedni, pane, na vraníka, pospěš, pojeď do lesíka, v jeskyni Dobrunka sedí, s touhou naproti hledí.“
Zloboha strachy bez sebe chtěla utéci, ale kníže o ni nedbal, vyběhl na nádvoří, vyskočil na koně a uháněl ze zámku k lesu.
Do cesty v lese mu vběhla bílá laň. Kníže byl zvědav, kam až ho zavede a následoval ji, až ho dovedla k jeskyni. Jen co vstoupil, spatřil svou Dobrunku, padl jí kolem krku a řekl: „Kam jsem dal své oči, že jsem tě nerozpoznal od tvé zlé sestry?“ – „Co víš o mé sestře?“ ptala se Dobrunka. Kníže jí všechno vypravoval a ona zase jemu: „Co stařík zmizel, chlapec mi nosil jídlo každý den.“ Dřevěný talíř a koflík vzali sebou domů na památku.
Služebníci v zámku zmateni hleděli, jak kníže přivádí tu samou paní, co jim před nedávnem sám čert odnesl i s její matkou. Když jim všem kníže vysvětlil co a jak, přáli zlým ničemnicím jejich trest. Dobrunka dál pilně předla svým starým kolovrátkem na ty nejpěknější a nejtenší košile v zemi – vždyť zlatý kolovrat byl ten tam!
y
