y
Divotvorný džbán
Před dávnými časy žil v Číně chudý sedláček. Děti neměl a se ženou opatrovali jen starého dědečka, vetchého jako pavučinka.
Když tak jednou oral sedláček na poli, zarazil se mu o něco pod zemí pluh a ne a ne jím hnout sem ani tam.
Když konečně pluh vyprostil, vyvalil se z pod země velký hliněný džbán. „Co se starým křápem?“ — povídá sedláček.
Ale dědeček na to: „Snad se přece k něčemu hodí!“ — a schoval do džbánu skromný oběd, který opatroval — pro sebe jablíčko a pro mladé bochníček chleba.
V poledne, když zasedli na mezi kolem prostřeného šátku, vzala žena džbán, aby z něho vysypala jídlo. Ale jaký div ...!
— ze džbánu se vykulilo devětadevadesát jablíček a devětadevadesát bochníčků!
Všichni se dosyta najedli a šťastni, že je podivný džbán tak obdaroval, se vrátili domů. Za dobrou radu navařila žena stařečkovi misku sladké kaše. Pak vzala džbán a šla jej umýt.
U potůčku si zula slaměný sandálek a drhla jím džbán jako kartáčem. Tu však jí sandálek vyklouzl z ruky — a hup do džbánu!
A hned — div divoucí — bylo ve džbánu devětadevadesát sandálků. To bylo radosti, když přinesla to nadělení domů! — „Hned zítra půjdu na trh, sandálky prodám a budeme mít po nouzi!“ — rozhodl sedláček.
Prodal sandálky, ženě nakoupil nádobí, dědečkovy vyšívaný kabát a čepičku, sobě dýmku a ještě mu jeden penízek zůstal. Chtěl si jej schovat do džbánu, ale sotva cinkl zlaťák o dno, sedláček ani očím věřit nechce —
— ve džbánu je v tu chvíli devětadevadesát zlaťáků. „Teď teprve budeme žít jako páni!“ — vydechli sedláček a jeho žena.
Postavili si nádherný dům, nakoupili drahé šaty, jídla i nápoje. Žena celý den jen lenošila, hrála si se šperky a fintila se. A sedláček vytahoval ze džbánku zlaťák za zlaťákem a počítal. Na dědečka docela zapomněli.
Když staroušek, zesláblý hladem, požádal o svou misku kaše, osopil se na něho syn: „Darmo nás vyjídáte! Kdybyste aspoň místo mne zlaťáky vybíral!“
Dědeček se tedy postavil na stoličku ke džbánu a od rána do noci vytahoval zlaťáky. — „Jste líný,“ hartusil syn, kterého bohatství docela zaslepilo, „zadarmo vás živit nebudu. Rychleji, rychleji!“
A tu se chudákovi dědečkovi z hladu a z lítosti nad nehodným synem zatočila hlava a spadl rovnou do džbánu ...
A víte, co se stalo? — Naráz byl džbán až po okraj plný stařečků! Džbán pukl — a devětadevadesát dědečků zaplnilo celý dům.
Uživit tolik krků bylo i na tak veliké bohatství příliš. Zlaťáčky se vykutálely do roka a do dne jeden za druhým a nebylo už zázraku, který by je rozmnožoval. Divotvorný džbán, který tak štědře obdaroval sedláčka v nouzi za jeho píli a dobré srdce, vytrestal zbohatlíka za lakotu a bezcitnost a o všechno jej zas připravil.
Sedláček a jeho žena poznali svou vinu a upřímně jí litovali. Začali znovu pořádně pracovat a stali se z nich zas dobří lidé.
Konec.
