y
Bodrík detektivem
Nebylo to ani daleko, ani blízko, ani vysoko, ani nízko, ale přesně tam, kde to bylo - v malém městě zvaném Zvířátkovo. Žila tam pěkně pospolu mnohá zvířátka, stará, mladá, velká, malá, s fousky i bez fousků, s límečky i bez nich, v kabátcích strakatých i jednobarevných.
Nejlepšími kamarády byli pejsek Bodrík s kočičkou,
krocan s kohoutkem,
husa s kačenkou,
a kůzlátko s prasátkem, které mělo zakroucený ocásek.
Všechna zvířátka se navzájem pěkně snášela a vzorně spolu žila. Prasátko však bylo ze všech nejmilejší. Vesele si poskakovalo a na každého známého mile zachrochtalo. Všichni si ho velmi oblíbili a neuměli si ani představit, co by se stalo, kdyby prasátko ve Zvířátkově nebylo.
Ale jednou se stalo, že si přece museli představit, co si představit neuměli: prasátka nebylo a nebylo. „Kdepak je naše prasátko, kde je-jé-jééé?“ ptalo se kůzlátko. „Nevidím ho, nevidím s niký-ý-ý-ým,“ odpověděl kohout.
Rozběhli se hledat prasátko za boudu i za kurník, pátrali po celém dvoře, ale nikde po něm ani stopy. Mnohým bylo až do pláče a jiným vytryskly za prasátkem první slzy.
Jen Bodrík zachoval rozvahu. Měl už v takových věcech jisté zkušenosti. Odběhl tam, přiběhl sem, zavětřil nahoře, očuchal dole a za okamžik už byl pohřešovanému na stopě. Objevil nezvěstné prasátko pod listem dýně v koutě zahrady.
Najednou byla všechna zvířátka kolem prasátka. „Nezemřelo ga-ga, ga-ga, to jsem ráda,“ přikyvovala radostně husa. „Hudry-hudry,“ naříkavě volal morák. Jasně tím naznačoval, že prasátko je nemocné a pomůže mu jedině někdo moudrý.
Bodrík zakroutil nad nemocným prasátkem hlavou. „Případ je třeba pořádně vyšetřit, „ řekl, „zjistit, co se mohlo prasátku přihodit.“ Potom se sklonil k nemocnému a důkladně si ho prohlédl. Ojojój, nosem opravdu pořádně zaprskal. Prasátko bylo celé uválené, špinavé.
„Co jen v takovém případě dělat?“ Dlouho se náš Bodrík nerozmýšlel a přiložil velkou lupu k tělu prasátka.
Ať věříte, nebo ne, špína na prasátku najednou ožila. Pod zvětšovacím sklem se pohybovala malilinká zvířátka.
„Mňau, mňau,“ rozlítostnila se citlivá kočička. Ale morák zahudroval spravedlivým hněvem: „Hudri, hudri!“ Dobře tušil, že nemoc prasátka zapříčinila tato droboulinká zvířátka.
Jen Bodrík neztratil duchapřítomnost. Zvážněl a dlouze se zamyslel.
„Musíme na to od podlahy,“ říkal si spíš sám pro sebe. Sklonil se k zemi a začal na ní jakoby číst. Zjišťoval stopy, odkud přišlo prasátko do zahrady.
Nedalo mu to moc práce. Dobrý duch ho na to místo zavedl. Ano, tam se prasátko zašpinilo. V hnojišti bylo zřetelně vidět prohlubeň, kde leželo.
Bodrík opět vytáhl lupu a v hnojišti objevil množství těch samých drobných zvířátek, jaké mělo na těle prasátko. Nebylo třeba nikomu vysvětlovat, že prasátko onemocnělo proto, že nedávalo pozor na čistotu a válelo se v špíně.
„Kdo rychle dává, dvakrát dává,“ vzpomněl si Bodrík a už mazal přes dvůr na ulici.
V obchodě už dávno nepamatovali takového kupce. Jedna noha dovnitř, druhá ven a už pospíchal s nákupem zpět.
Než se zvířátka vzpamatovala, už byl znovu mezi nimi s pěkným voňavým mýdlem.
Ať chtělo nebo nechtělo, prasátko se muselo celé pořádně vykoupat. Každý rád pomohl, co mohl. Kůzlátko nosilo vodu, husa a kačenka pomáhaly prasátko sprchovat a zobáky z něho odstraňovaly špínu.
Netrvalo dlouho a prasátko bylo jako znovuzrozené, čisté, dorůžova vybarvené. Skutečně se mu začala očka usmívat a svěšený ocásek se mu znovu šibalsky zakroutil. Ve Zvířátkově zavládla dřívější veselá nálada. Jen Bodríka nebylo. Tušil, že by ho zvířátka chtěla oslavovat, ukryl se proto do ústraní. Obával se, aby mu v tom shonu nepoškodili osvědčenou stopařskou lupu, která mu už tolikrát prokázala dobré služby.
