Hupky, houpy z větve na větev – ze stromu na strom – z keře na keř. Z lesa odešli rámusiví lidé. Les je náš. Docela náš. Najdu houby každému veverčátku, třeba deset nebo padesát.
„Zelená žabičko, rostou tady u potůčku houby?“ – „Kuňky, kuňk“, ozvala se žabička, „rostou, veverko, malé, velké, tlusté, tenké. Kuňky, kuňk.“ A už skočila do potůčku.
Podívejme se na čipernou veverku. Našla. Brzo měla plný pytel. Veverce jde sbírání tuze rychle, sbírá všechno – i prašivky. To bude něco pro veverčata!
Jak tak skáče po stromech – co to uviděla tam dole v trávě – pod krásným žlutým květem? Co to je? Veverka je nesmírně zvědavá – inu až do posledního chloupku ocásku. Prohlíží, hlavičkou kroutí ... Je to něco na zoubek? Modré, červené, žluté ... hm, hm, houba to není...
Cupital tady ježek, nesl ježečkům krásné jablíčko. „Co myslíš, ježku,“ povídá veverka, „bylo by to něco k jídlu? Rozdělíme se, já mám veverčata a ty máš ježečky. Souhlasíš?“
Připlížili se opatrně k záhadě...ježek zavětřil do trávy „čuchy, čuch, co se to tu povaluje? Nikdy jsem to ještě neviděl.“ Cupy, cup... už byli docela blízko. Není to velké ani malé... ještě trošičku blíž... ani to nemá vůni, jen takovou, takovou nijakou. Co jen to může být?
Veverka nechala houby houbami, ježek sundal z ostnů jablíčko – už ho tížilo – i mraveneček by rád věděl, kdo rozluští to tajemství. A jak byla veverka tak tuze zvědavá, strčila do toho pacičku. Jejku!
Jak se to převrátilo, něco v tom zaharašilo – to se polekali. Ježek se stočil do klubíčka a veverka šup! – pod kapradí. Hm – ticho, nic se nehnulo. Veverce to nedalo – vykoukla – aha ji! Vždyť to není živé – čeho se bojíme. „Ježku,“ – povídá veverka – „už nedělej klubíčko, neboj se, pojď se taky podívat!“
Ježek vystrčil napřed jednu pacičku, pak druhou, i čumáček a už okukuje s veverkou. Opravdu, nic se nehýbe – omrkávali tu záhadu zepředu – zezadu – zleva – zprava – nic, snad to šustění někam odešlo – myslí si veverka.“ Vy už jistě víte, že to byla pohozená krabička zápalek – ale tak chytrá nebyla ani veverka ani ježek – přece to byla jen zvířátka!
Naši zvědavou veverku stále něco ponoukalo a pobízelo – co jen v té krabičce může být? A protože je veverka hravá jako opička, začala krabičku otáčet a obracet. A zase slyší něco šustit a harašit a najednou – šššššššš...
Jé! Z krabičky vyskočilo plno malých bělounkých tyček – jů – to jich bylo. Všechny stejné – jedna jako druhá. Ježek až zamrkal, jak mu očka přecházela, a veverka si překvapením začala cucat paleček! Tyčky leží ani se nehnou a jéje – dívejme se! Mají takovou malinkatou hnědou hlavičku. Dumali, dumali - ... co jen to je?
„Pojď, ježku, ochutnáme je, třeba je to něco k jídlu. Já na té bílé straně“ – povídá veverka – „a ty hnědou hlavičku“ ... Jé, ti si dali. Brrr – fuj, fuj, fuj ... až se jim žabka smála jak prskali.
Jak se tak dohadovali – vyslechla je liška – zlá, poťouchlá liška. Dělala, že nic neslyšela a připlížila se tiše jako stín.
Hned se jich ptá: „Co se tu dohadujete? Copak rozumujete?“ Vypravovala veverka, vypravoval i ježek – nevědí, na co ta dřívka jsou – nepoznali, že liška má něco za lubem. „To jsou přece zápalky na zapalování. Já vám poradím, jak si uděláte ohníček! Veverka si opeče houby – to je výborné! A ježek si opeče jablko! Jen se olíznete – to bude – inu náramné!“
Zvířátkům se to zalíbilo. To bylo něco. Hned vyzvídali na lišce, jak mají ohníček zapálit. Ach, ta liška! Víte děti, že vůbec neřekla zvířátkům, že mají být opatrná, že oheň pálí? Kdepak – no, byla zlá. Ukázala jim, jak se zápalka rozškrtne. Zapálila jehličí a nakázala, aby hodně přikládali, aby oheň neuhasl - a už po ní nebylo ani vidu ani slechu ...
Veverce i ježkovi se to líbilo. Přikládali suché větévky a nebyli vůbec opatrní ... Přikládali, přikládali, ani si nevšimli, že ohníček roste, že už je z něho oheň, který by mohl zapálit les. Ohníčku již nestačila větévka, olizoval horkým jazykem i stromek, rostl a rostl a strašně pálil ...
Veverce spálil všechny houby, až se dala do pláče ... ježkovi spálil krásné jablíčko a začal pálit do kožíšku. Už se začal sápat i do lesa. Veverka si vzpomněla na veverčata a ježek na své ježečky. Oheň by je všechny snědl. Hoří, hoří! Pomóóóc!
Ještě že moudrá sova nebyla daleko a že volání uslyšela – dobře věděla, že oheň nemá rád vodu. Zavolala na pomoc chladný potůček.
Začal veliký, strašný boj. Potůček skákal vysoko a posílal na horký oheň své chladné vlnky. Oheň se nechtěl dát. Syčel a hučel a chtěl vysušit chladný potůček.
Veverka i ježek se lekli, co zavinili, a začali potůčku pomáhat. Veverka nabírala vodu do zvonečku a hasila horké plameny. Ježek nabíral do žaludu a nosil jeden za druhým, jen aby oheň přemohli.
Boj neustával. Oheň už dotíral i na vysoké stromy. Ježek hasil u kořenů, sova nabírala do skořápky a polévala oheň z vysoké větve. Oheň dotíral zle, až mu síly začaly ochabovat... přece jen oheň společně uhasili.
Lesem se táhl už jen kouř a dým... teď si teprve všimla veverka, že jí oheň připálil ocásek. I ptáčkovi jí bylo líto. Musela si ránu ovázat. Ale vem to nešť, jen když se nic nestalo veverčatům.
Ježek trochu kulhal, oheň mu popálil zle nožku, ale to se zahojí. Jen když jsou tři ježečkové v pořádku. Všechno jim pak od začátku až dokonce vypravoval. Pozor na zápalky, ježečkové, bylo by zle, tuze zle!
Bylo zase ticho, vítr šuměl ve větvích. Moudrá sova byla ráda, že se zachránil krásný, voňavý les. Prohlížela si ohořelou zápalku a přemýšlela. „Proč jen lidé po sobě neuklidili krabičku? Vždyť jsou rozumní, přece vědí, že v zápalkách číhá oheň! Znají jeho sílu! Lidé mají mít přece rozum!“
Rozdělávat oheň v lese je zakázáno! Veverka už to dneska ví. Však jí ještě bolí ocásek – ví to i popálený ježek – teď to jistě víte, děti, také vy.
Konec.
y
