y
Divotvorné dudy
Kdysi dávno žil jeden dudák, Martin se jmenoval. A ten Martin uměl hrát na dudy tak krásně, že se mu v širokém okolí nikdo nevyrovnal. Jednoho večera, bylo to zrovna na svatého Jana, se Martin vydal ze své salaše dolů do vsi.
Do vesnice bylo ještě daleko a náš dudák už byl velice unaven. Sedl si pod strom, odpočíval, a aby mu bylo veseleji, vzal dudy a jen tak pro sebe si hrál. Najednou, kde se vzali, tu se vzali, zastavili před ním dva cizinci na koních a žádali Martina, aby jel zahrát také jim, že jej s sebou na koni odvezou. „Dnes nemohu, vzácní páni, slíbil jsem zahrát mládencům v hospodě,“ omlouval se dudák.
Než stačil vysvětlit, že ale rád přijde jindy, jen co bude mít čas, seskočil jeden z cizinců s koně a Martina na něho vysadil. Sám pak vyskočil před něho, ostruhy zařinčely a už letěli s větrem o závod tak, že se koně kopyty země sotva dotýkali.
Letěli přes hory a doly až se ocitli v krajině podivně, až pohádkově krásné, kde Martin určitě jakživ nebyl. Tady cizinci zastavili. Dudák Martin začal na jejich přání hrát a jak vyhrával, sbíhali se ze všech stran nádherně oblečení pánové a dámy, i staré babky s brýlemi a starci s dlouhými bílými vousy. Všichni se při té Martinově muzice náramně veselili, zpívali a bavili.
Martin foukal tak mohutně, až se mu dudy pokazily. Zarmoucen stojí, dudy prohlíží a je mu do pláče, když tu k němu přistoupí bělovlasý stařec, podává mu docela nové dudy a říká: „No tak, Martine, nebuď smutný. Vezmi si je a hraj dál!“ Martin je popadl a hrál na ně až do rána. Jak začalo svítat, podivná společnost zmizela jako dým a Martin dudák byl najednou zase zpět na stejném místě, odkud jej včera cizinci unesli.
Vesnický pastýř ho našel ráno spícího ležet na kopci pod jedlí. Když ho vzbudil, vyprávěl mu Martin svoji neobvyklou noční příhodu.
Pastýř se jen smál: „Měl jsi ale hezký sen, Martine!“ Ale ten mu na důkaz, že to nebyl jenom sen, ukázal nové dudy, které dostal od starého pána s bílými vlasy. Ted už mu pastýř uvěřil. A jak tak povídali, došli až k pastýřově chalupě.
Pastýř pozval Martina dovnitř a pohostil jej dobrou kaší. Sotvaže se posadili a pustili se do jídla, rozletěly se dveře a jimi vešel ráznými kroky do chalupy výběrčí s knihou pod paží. Se zlověstným úsměvem ve tváři žádal peníze za pronájem pole. Pastýř, ubožák, prosil a naříkal, že nemá ani groš, aby pan výběrčí počkal, později, že určitě dluh zaplatí.
Ještě ani nedomluvil a už se do světnice hrnul rychtář s radním pro poplatky a za nimi hned hospodský, mávaje účtem za pálenku. Jako by se s nimi pytel roztrhl.
Pastýř jen vzdychal: “Jak zaplatím, když nic nemám? Mějte se mnou slitování!“ „Počkej pastýři,“ uklidňoval nešťastníka dudák, „aby tu páni nebyli přece jen nadarmo, zahrají jim alespoň na dudy.“ Hned při prvních tónech se chtě — nechtě dali všichni do takového smíchu, že je od toho až v bocích píchalo a bodalo.
A jak Martin zahrál jinou, museli všichni zpívat až ochraptěli, ale přestat nemohli.
Dudák nepřestal hrát, jen změnil notu a oni tancovali a kroutili se, jako kdyby je někdo neviditelný lechtal.
A když dudák spustil další písničku, skákali jako diví. Radní se vyškrábal až na pec, a považte, tlustý hospodský chodil po hlavě. To byla podívaná!
Potom změnil Martin notu naposledy a zahrál takovou, že všichni, co do pastýřova domu nepatřili, utíkali, co jim nohy stačily tak daleko, kam už dudy nebylo slyšet. Výběrčí se z toho tance potácel ze strany na stranu a hospodský sotva nohama pletl. A všichni byli rádi, že z té mely vyvázli se zdravou kůží.
A od té doby udržovaly Martinovy divotvorné dudy pořádek v celé vesnici. Jejich hlas se ozýval vždy všude tam, kde toho bylo třeba.
Konec.
