y
O modrém ptáčku
Baruščin otec se znovu oženil. Macecha však měla ráda jen svou dcerku a na hezkou Barušku byla zlá. Hned ráno ji vyháněla pást husy a na celý den jí dávala jen bramborovou placku. Zesláblá Baruška sedla si jednou pod keř a hladem i lítostí plakala.
Kde se vzal, tu se vzal, najednou usedl na keř krásný modrý ptáček a líbezným hláskem zaštěbetal: „Baruško, beruško! Dál se už nebudeš soužit, od nynějška já sám ti budu sloužit!“ Každý den jí nosil plást medu. Barušce pěkně zčervenala líčka a macecha si toho všimla.
Tajně šla za Baruškou a viděla, co se děje. Druhý den poslala pást husy svou dceru a té dala máslový koláč. Barušku zavřela do slepičí posady, hodila jí tam kůrku chleba a postavila hrníček vody.
Baruška plačky vzpomínala na ptáčka. Přiletěl, donesl jí hruštičku, hrál si s ní a pěkně jí zpíval. Druhý den jí dal jablíčka a Baruška rozkvetla jako růže, až se tomu macecha podivila.
Dávala pozor a dopadla ptáčka v poledne. Sotva stačil dát Barušce oříšek, hodila po něm macecha kamenem. Ptáček se polekal a uletěl. Posadu opletla macecha trním, polepila ji lepem a napíchala do ní jehly a špendlíky.
Třetí den přiletěl ptáček časně ráno. Nožičky si odřel a peříčka si potrhal, než se k Barušce prodral. Smutně jí řekl, že už víckrát nepřijde, že musí odletět. Ztratil se a Baruška si div nezoufala.
Pak si vzpomněla na oříšek. Rozlouskla ho, snědla a hned pocítila sílu. Rozbila posadu a běžela k tátovi. Řekla mu, že musí za ptáčkem modráčkem. Aspoň bude doma pokoj, myslil si táta, a s holýma rukama ji pustil do světa.
Baruška šla a šla, kam ji oči vedly. Večer v černém lese přišla k malé chaloupce. Bydlila v ní babička a Vítr. „Modrého ptáčka už neuvidíš,“ řekl Vítr Barušce, „ten má za tři dny svatbu.“ Baruška se rozplakala a hned chtěla pryč. „Vyspi se tady, ráno tě vyprovodím,“ řekl jí Vítr.
Ráno jí dal mílové boty a ukázal jí cestu ke svému bratru Měsíci. Babička jí na cestu podala hruštičku a řekla: „Rozkroj ji, až ti bude zle.“ Baruška za všechno poděkovala a vyšla.
Co krok, to deset mil, a tak večer opravdu přišla k chaloupce, Měsíc stál u okna připravený na cestu a jeho babička ho oprašovala, aby hodně svítil. Barušce řekla, že modrý ptáček má svatbu za dva dny. Ráno jí dal nové mílové boty, od babičky dostala jablíčko a šla ke Slunci.
Každý její krok měřil dvacet mil. Večer došla k osvětlené chaloupce. Slunce v ní odpočívalo na krbu. Babička ustlala Barušce na zemi. Ráno jí dala oříšek, pomohla jí zašněrovat třetí mílové boty a Baruška se Sluncem vyrazila.
Slunce sáhovalo a Baruška každým krokem urazila třicet mil. Už v poledne uviděla před sebou ptačí město plné věží a věžiček. Ve všech vyzváněly zvony a lidé pospíchali na svatbu modrého ptáčka.
I Baruška se rozběhla, ale teď bosa, jak vyšla z domova. Přišla pozdě. Svatba se už hrnula k obědu, který měl trvat tři dny. Uviděla modrého práčka, jak se vede s princeznou. Jako žebračka si v městě sedla na schody kostela a plakala.
Najednou jako by jí někdo pošeptal: „Rozkroj hruštičku!“ Udělala to a vidí, že jsou v ní složeny stříbrné šaty i punčošky a pantoflíčky. Oblekla se do té krásy a šla ke královskému zámku.
Nevěsta vyšla k Barušce: „Ty máš lepší šaty než já, zač mi je prodáš?“ „Nechej mě večer promluvit aspoň slovíčko s tvým ženichem.“ „Třeba deset!“ zasmála se princezna.
Večer Baruška přišla, mluvila na ptáčka, volala ho – ležel však jako zabitý. Princezna mu při obědě nalévala tolik ptačího vína, až ho opila. Ráno Baruška svlékla své stříbrné šaty a smutná odcházela.
Vzpomněla si na jablíčko. Vytáhla je z mošničky a rozkrojila. Byly v něm zlaté šaty. Hned si je oblékla a šla k zámku. Hrála tam muzika, tancovalo se a zpívalo. Ale všecko ztichlo, jak užaslo nad Baruščinou krásou.
Zlaté šaty také prodala Baruška princezně za jedno slovíčko se ženichem. Ale marně ho volala, spal a spal, princezna mu zase nalévala mnoho vína.
Když třetí den rozlouskla Baruška oříšek, musila zavřít oči: diamantové šaty tolik zářily a jako duha hrály všemi barvami. I tyto šaty slíbila princezně za jedno slovíčko se ženichem.
Modrému ptáčku bylo divné, proč ho jeho nevěsta opíjí. Uvázal si tedy pod zobáček kožený pytlík a víno pouštěl do něho. Večer ulehl, ale nespal.
Dveře se tiše otevřely a zavřely. Lehké kroky se blížily k loži a známý hlas volal: „Probuď se, můj ptáčku modráčku!“ „Baruško!“ vykřikl ptáček a mohl na ní oči nechat. Stála tu v diamantových šatech, měsíček na ni svítil a pohrával si s diamanty.
Sedla si k němu a celou noc mu povídala, co a jak bylo. A ptáček jí řekl, že Vítr, Měsíc a Slunce jsou jeho bratři. Že princeznu nechtěl, král ho však velice nutil. „Ale teď už se krále nebojím! Hned ráno půjdeme k němu!“
Ráno seděl král na trůně a snídal. Modrý ptáček vstoupil sám, Baruška čekala za dveřmi. „Ztratil jsem zlatý klíč od svého zámku,“ povídal králi. „Dostal jsem nový, ale jen stříbrný. Teď jsem našel ten zlatý. Který mám zahodit?“ „Ten nový!“ rozhodl král.
Ptáček zavolal Barušku: „Toto je pravý klíček k mému srdci!“ Král se hnal po modráčkovi s mečem, Baruška však popadla ptáčka do náruče – ne už ptáčka, ale krásného prince. Za Baruščiny diamantové šaty si koupili krásný zámek a spolu i s Baruščiným tátou žili dobře až do smrti.
