Děvče šlo hořce plačíc do lesa. Sněhu leželo vysoko, nikde nebylo stopy. Děvče bloudilo, bloudilo dlouho; hlad ji mořil, zima jí třásla, prosila pána Boha, aby ji raději vzal z toho světa. Tu zahlédla zpovzdálí světlo. Jde po záři, i přijde až na vrch hory.
Na vrchu hory hoří veliká vatra (oheň) a okolo vatry leží dvanáct kamenů; na těch kamenech sedí dvanáct mužů. Tři jsou bělovousí, tři jsou mladší jich, tři ještě mladší, a tři nejmladší jsou nejkrásnější.
Nemluvili, jen tiše seděli a do ohně pohlíželi. Těch dvanáct mužů bylo dvanáct měsíců. Velký leden seděl nejvýše, ten měl vlasy i vousy bílé jako sníh a v ruce držel kyj! Maruška se ulekla; zůstala chvíli v udivení státi pak ale osmělivši se přistoupila blíže, prosíc: „Dobří lidé, nechte mě ohřát se při ohni, zima mnou třese.“ Velký leden, pokývnuv hlavou, otázal se děvčete: „Proč jsi přišla, dívko moje, co tu hledáš?“ „Jdu na fialky,“ odpověděla Maruška. „Teď není čas chodit na fialky. Vždyť je sníh!“ řekl velký leden. „Ej, však já vím, ale sestra Holena a macecha mi přikázaly přinést fialky z lesa. Když je nepřinesu, zabijí mě. Pěkně vás prosím, strýčkové, pověste mi, kde že je najdu?“
Tu se zdvihl velký leden, popošel k nejmladšímu měsíci a dal mu do ruky kyj, řka: „Bratříčku březne, poposedni výše!“ Měsíc březen sedl nahoru na kámen a máchl kyjem nad vatrou. V tom okamžení vzplanula vatra výše, sníh začal roztávati, stromky začaly pučeti, pod boučky zelenala se travička, v travičce růžověla se poupátka chudobek a bylo jaro. Pod křovím uschovány pod lístky rozkvétaly fialky, a než se Maruška nadála, bylo, jak by modrou plenu prostřel. „Rychle sbírej, Maruško, rychle,“ kázal jí březen.
Maruša radující se trhala, až měla velikou kytici fialek. Potom měsíčkům pěkně poděkovala a vesele pospíchala domů.
Divila se Holena, divila se macecha, vidouce Marušu, že přináší fialky; šly jí dveře otevříti a vůně fialek po celé chýši zavanula. „Kde jsi je natrhala?“ ptala se urputně Holena. „Inu, vysoko tam v lese rostou, pod keříčky; dost jich tam, věru,“ pravila Maruša. Holena vzala fialky, dala si je za pas, voněla k nim sama, dala matce přivonět, ale sestře neřekla:“Přivoň si!“ Druhý den hověla si Holena u pece, i zachtělo se jí jahod. I zavolala si hned na sestru, řkouc jí: „Jdi, Marušo, a přines mi z lesa jahody!“ „Ach, sestro milená, kde že najdu jahody? Či to kdo slýchal, aby pod sněhem jahody rostly!“ pravila Maruška. „Eh, ty uličnice, ty poběhlice, co budeš povídat, když já ti rozkážu! Rychle jdi, a jak nepřineseš jahody, zabiji tě!“ zahrozila zlá Holena.
Macecha uchopila Marušku, vystrčila ji ze dveří a dveře za ní pevně zavřela. Děvče šlo, hořce plačíc, do lesa. Sněhu leželo vysoko, nikde stopy nebylo. Bloudilo děvče, bloudilo dlouho; hlad ji mořil, zima jí třásla.
Tu vidí zpovzdálí totéž světlo, co viděla před tím dnem. S radostí se k němu pustila. Přišla zase k té veliké vatře, okolo níž sedělo dvanáct měsíců. Velký leden seděl nejvýše. „Dobří lidé, nechte mě ohřát se při ohni, zima mnou třese,“ prosila Maruška. Velký leden, pokývnuv hlavou, tázal se jí: „Proč jsi zase přišla, co že tu hledáš?“ „Jdu na jahody!“ odpoví Maruška. „Eh, vždyť je zima a na sněhu jahody nerostou,“ pravil leden. „Však já vím,“ smutně povídá Maruša, „ale sestra Holena a macecha přikázaly přinést jahody; jak je nepřinesu, už mě zabijí. Pěkně vás prosím, strýčkové, povězte mi, kde že je najdu?“
I zdvihl se velký leden, popošel k měsíci, který mu seděl naproti, dal mu kyj do ruky, řka: „Bratříčku červne, poposedni výše!“ Měsíc červen sedl nahoru na kámen a máchl kyjem nad vatrou. Vysoko vyšlehla vatra; žárem jejím roztál sníh ve chvilce, země se zazelenala, stromy obalily se listem, ptáčkové začali prozpěvovati, rozmanitých kvítků po lese rozkvétalo – a bylo léto. Pod boučky bílých hvězdiček, jak by nasil. Vůčihledně se ale měnily ty bílé hvězdičky v jahůdky, skokem zrály a zrály, a než se Maruška nadála, bylo jich, jako by krve rozlil.
„Rychle sbírej, Maruško, sbírej!“ rozkázal měsíček červen. Maruša radující se sbírala, až měla plnou zástěru. Potom pěkně měsíčkům poděkovala a vesele domů pospíchala. Podivila se Holena, podivila se macecha, vidouce, že nese Maruška vskutku domů jahody, plnou zástěrku. Běžely jí dveře otevříti a vůně jahod hned po celé chýši zavanula. „Kde že jsi je nasbírala?“ ptala se urputně Holena. „Vysoko v lese, dost jich tam roste pod boučky,“ pravila Maruša.
Holena vzala jahody, najedla se dosyta. I macecha se najedla, ale Marušce žádná neřekla: „Vezmi si jedinou!“ Zmlsala se Holena na jahodách a třetího dne zachtělo se jí červených jablek. „Jdi, Marušo, jdi do lesa, přines mi červená jablka!“ rozkázala sestře. „Ach, sestro milená, kde že by se v zimě jablka vzala?“ namítala ubohá Maruška. „Ty poběhlice, ty uličnice, co budeš povídat, když ti já rozkážu! Rychle jdi do lesa, a jak nepřineseš červená jablka, věru, že tě zabiji!“ zahrozila zlá Holena. Macecha uchopila Marušku, ze dveří ji vystrčila a dveře za ní pevně zavřela.
Děvče pospíchalo, hořce plačíc, do lesa. Sněhu leželo vysoko, nebylo stopy. Děvče ale již nebloudilo, přímo pospíchalo na vrch hory, kde veliká vatra hořela; okolo ní sedělo dvanáct měsíčků. Seděli tam, seděli, velký leden seděl nahoře. „Dobří lidé, nechte mě ohřát se při ohni, zima mnou třese,“ prosila, přistoupivši k ohni. Velký leden, pokývnuv hlavou, tázal se jí: „A proč že jsi přišla, co že tu hledáš?“ „Jdu pro červená jablka!“ odpověděla Maruška. „Zima je, nerostou v zimě červená jablka,“ odpověděl velký leden. „Však já vím,“ odpověděla smutně Maruška, „ale mně sestra Holena i macecha přikázaly, abych přinesla z lesa červená jablka. Když je nepřinesu, zabijí mě. Pěkně prosím, strýčkové, povězte mi, kde že je mám hledat?“ Tu se zdvihl velký leden, popošel k jednomu ze starších měsíčků, dal mu kyj do ruky, řka: „Bratříčku září, poposedni výše!“ Měsíček září sedl nahoru na kámen i máchl kyjem nad vatrou. Vatra rudě zahořela, sníh se ztrácel, ale stromy neobalovaly se listím; jeden lísteček po druhém opadával a chladný větřík je roznášel po zažloutlém pažitu, jeden sem, druhý tam. Neviděla Maruška tolik rozmanitých kvítků. Po stráni kvetla turanka, červenaly se karafiáty, v údolí ocún, pod boučky rostlo vysoké kapradí a hustý zimozeleň. Maruška se dívala jen po červených jablkách, a tu vidí jabloň a na ní vysoko mezi ratolestmi červená jablka. „Rychle, Maruško, střásej rychle!“ rozkázal měsíček.
Maruška, radující se, zatřásla jabloní; spadlo jedno jablko. Zatřásla podruhé, spadlo druhé. „Rychle, Maruško, spěchej domů,“ volal na ni měsíček a Maruška ihned poslechla, sebrala dvě spadlá jablka, měsíčkům pěkně poděkovala a vesele domů pospíchala. Podivila se Holena, podivila se macecha, vidouce, že nese Maruška domů jablka. Šly jí otevříti a Maruška jim dvě jablka podala. „Vysoko v lese, rostou tam, a dost jich tam ještě,“ pravila Maruška. „A proč jsi nám jich víc nepřinesla? Či jsi je snědla na cestě?“ osopila se na ni Holena. „A kde že jsi je natrhala?“ ptala se Holena. „Ach, sestro milená, nesnědla jsem ani kousek. Když jsem poprvé stromem zatřásla, spadlo jedno, když jsem podruhé zatřásla, spadlo druhé, a víc mě třást nenechali. Volali, abych šla domů!“ pravila Maruška.
„Bodejť tě hrom ubil!“ hřešila Holena a chtěla Marušku bít. Maruška se pustila do hořkého pláče, prosíc pána Boha, aby ji raději vzal k sobě a nedal od zlé sestry a macechy ubíti. Utekla do kuchyně. Holena mlsná nechala prozatím hřešení a začala jíst jablko. Jablko zdálo se jí tak lahodné, že zjistila, takovou dobrotu že jaktěživa neokusila. I maceše zachutnalo. Snědly obě a zachtělo se jim více. „Dej mi, matko, kožíček, půjdu sama do lesa!“ řekla Holena, „ta uličnice by nám je zase po cestě snědla. Však já najdu to místo a všecka je srážím, i kdyby na mne volali!“ Darmo matka domlouvala.
Holena vzala kožíšek, plenu na hlavu a pustila se do lesa.
Matka stála na prahu, pohlížejíc za Holenou, jak se jí to jde. Sněhu plno, nikde stopy; Holena bloudila, bloudila dlouho, mls ale poháněl ji dále a dále. Tu viděla v povzdálí světlo. Pustí se k němu. Přijde na samý vrch, kde hoří veliká vatra, okolo vatry na dvanácti kamenech sedí dvanáct měsíčků. Holena se zalekne; hned se ale vzpamatuje, přistoupí blíže vztáhne ruce, aby se ohřála. Neptá se měsíčků: smím se ohřát, či nesmím, ani na ně nepromluví.
„Proč jsi přišla, co tu hledáš?“ mrzutě zeptal se jí velký leden. „Proč mě zpovídáš ty starý blázne, nemusíš vědět, kam jdu,“ odsekla urputně Holena, odvrátila se od vatry a šla do lesa. Velký leden svraštil čelo a kyjem máchl nad hlavou.
V tom okamžení zachmuřilo se nebe, vatra nízko jen hořela, sníh se začal sypati, jako by cíchu rozsypal, ledový vichr začal douti po lese. Holena nevidí na krok před sebe; bloudí, bloudí, padá do závějí, údy jí slábnou, křehnou. Ustavičně sníh se sype, ledový vítr duje. Holena hřeší na Marušu, údy jí v teplém kožichu mrznou. Čeká matka Holenu, vyhlíží z okénka, vyhlíží z předdveří, nemůže se dcery dočkati.
Ubíhá hodina za hodinou, Holena nepřichází. „Což jí ta jablka zachutnala, že se jí od nich nechce – či co? Musím se sama podívat, kde je!“ pomyslila si konečně macecha, vzala kožíšek, plenu na hlavu a za Holenou se pustila. Sněhu plno, nikde stopy.
Volala Holenu, nikdo se jí neozýval. Bloudila, bloudila dlouho, sníh se sypal, ledový vítr dul po lese. Maruška uvařila oběd, nakrmila kravičku, Holena ani macecha nepřichází. „Kde že se tak dlouho zabavily!“ povídá si Maruška, sedajíc ke přeslici. Již je plné vřetánko, již se v jizbě setmělo, a Holena ani macecha se nevrací.
Ach, Bože, co že se jim přihodilo?“ stýská si dobré děvče a úzkostlivě ven okénkem se dívá. Nebe se třpytí, zem se svítí – člověka neviděti. Smutně zavírá okénko. Ráno čeká se snídaní, čeká s obědem, ale nedočká se ani Holeny, ani macechy. Obě v lese zmrzly.
Zůstala dobré Marušce chýška i kravička i kousek pole, našel se k tomu i hospodář, a dobře bylo jim oběma žíti v pokoji.
Konec.
y
