Když chlapec dostihl podivný balík, stačil jen přestřihnout provázek a už z něho vyskočilo štěně bernardýna, hopslo rovnou na stůl a pustilo se do jídla.
Překvapená rodina jenom otevírala pusu, a než se jednotliví členové vzpamatovali, byl štědrovečerní stůl takřka prázdný. Otec – hlava rodiny – vlastním tělem bránil poslední porci kapra.
Maminka, babička i chlapec se marně pokoušeli stáhnout bernardýna za ocas z vypleněného stolu.
Pan Filip znovu usedl ke svému stolku a podle stromků v protějším domě se snažil vylepšit svou výzdobu. Stříhal z papíru točivé dlouhé „hady“, mačkal lesklý papír do koulí a nakonec se pokoušel svůj stromek v květináči poházet barevnými známkami. Slabé větvičky malého stromku se však stále ohýbaly a ozdoby padaly dolů. Zoufalý pan Filip začal vytahovat třásně z ubrusu, který měl na stole, a pokrývat s nimi stromek. Velice opatrně je kladl na větvičky, už už by se to bývalo povedlo, ale Filip kýchnul a stromek se zatřásl. Všechno bylo zase dole. Pan Filip se rozhodl ještě pro jednu ozdobu. Kdesi vyhrabal svíčku a posadil ji na špičku stromku. Ale svíčka byla na tenhle štědrovečerní ministromek příliš těžká, stromek se pod její vahou zasouval do květináče stále hlouběji a hlouběji. Nakonec bylo vidět už jen svíčku, trčící z ozdobného kořenáče.
Filip, celý posmutnělý, si sedl ke svému nedokonalému dílu a začal snít o tom, jak jeho stromek roste a roste a už je až u stropu, nádherně ozdobený, na jehličí visí samé lesklé a mihotavé věci … Filip uslyšel i líbezný zvuk zvonku. Do pokoje vstoupil Děda Mráz s nůší na zádech, z kterého vytáhl balíček a položil jej pod stromek...
Filipův sen se rozplynul. Byl opět sám ve svém pokoji se svíčkou v květináči, ale cosi z předchozího snu přetrvávalo. Bylo to zvonění. Nebylo však už tak líbezné, protože zvonek patřil ke dveřím Filipova bytu. Zvonek se rozdrnčel na plné kolo, pan Filip se probudil ze snění. Vyskočil, podíval se z okna a spatřil před domem u vchodu poštovní auto, ze kterého vykládali dva muži obrovskou bednu.
Pan Filip běžel se schodů dolů jako když ho honí a cestou mu vrtalo hlavou, je-li bedna určena jemu, a co v ní asi je. Na ulici u poštovního vozu si bednu s úžasem prohlížel. Bedna byla celá polepená spoustou cizích zámek a posetá zvláštními razítky. Filip se snažil bednou pohnout, ale marně. Oba muži, rozesmátí jeho marným úsilím, mu museli pomoci. Na bedně byla skutečně napsána velkými písmeny Filipova adresa! Poštovní zřízenci i Filip posouvali bednu s velikou námahou chodbou ke schodišti. Dělali takový rámus, že vyběhla i paní správcová.
Muži hlasitě oddychovali, bedna byla nesmírně těžká. Při jednom větším klopýtnutí a drcnutí o schod se ozval z bedny podivný, kvílivý zvuk, po kterém následovaly další.
Nosiči se polekali, bednu pustili a ta se kodrcala po schodech zpátky do přízemí, odkud ji tak namáhavě vynesli. Všichni začali naříkat a běželi také dolů.
V přízemí, těsně pod schodištěm, se bedna zastavila, narovnala a začala k překvapení nosičů sama poskakovat nahoru do schodů. Vypadalo to náramně legračně. Bedna poskakovala čím dál tím rychleji, až stála před Filipovým bytem. Nikdo jí nestačil.
Filip otevřel poskakující bedně s elegantní úklonou dveře a bedna dohopsala do pokoje. A rovnou ke stromečku, vlastně ke svíčce v květináči. Pan Filip zavřel opatrně dveře a celý udivený přistoupil k bedně. Zřízenci už odešli, zůstal s neznámou věcí sám.
Filip si začal bednu prohlížet, obcházel ji ze všech stran. Záhadný dárek byl nadále ztuhlý, ani se nepohnul. Filip si vzal lupu, aby si prohlédl cizí známky, nalepené na obalu bedny, a přečetl nápisy. Ale nešlo to, písmo bylo vzhůru nohama. Filip zkoušel rozluštit nápisy v předklonu s vykroucenou hlavou, udělal dokonce i několik marných pokusů o stojku. Při posledním spadl na bednu a ta se převrátila do původní polohy. Teď už mohl číst, ale bedna se začala chvět, otřásat, kymácela se a zevnitř bylo slyšet jakési volání o pomoc. Ale bylo nezřetelné, jako kdyby přicházelo z velké dálky.
Filip se snažil bednu zastavit, uklidnit ji. Hladil ji, domlouval jí, chlácholil a nakonec i huboval. Ale bedna začala vyskakovat, tancovat po pokoji a byla tak divoká, že se najednou ozval trhavý zvuk – prásk a bum – a obal bedny i bedna samotná se rozpadly. V jejích troskách se objevila klec a uprostřed ní – to snad nemohla být pravda – stál klokan! Místo na nohou však stál na hlavě. Klokan, který se jmenoval Brejk se snažil Filipa upozornit, že jeho pozice není tak docela v pořádku. Ale Filip nevnímal, byl úžasem celý zkoprnělý.
Vzpamatoval se, teprve když Brejk vystrčil z klece svůj dlouhý ocas a pohladil ho. Filip se otřepal a klec s Brejkem obrátil. Oba se pak vzájemně zálibně prohlíželi. Brejk vystrčil z klece tlapu a potřásl Filipovi na přivítanou pěkně rukou.
Brejk chtěl pochopitelně z klece ven. Oběma to dalo hodně práce, než se jim podařilo roztáhnout několik mříží v kleci, aby se Brejk protáhl . Když ale dílo dokončili, našli dvířka, která se dala docela lehce otevřít. Takže odřené Brejkovi tlapky a Filipovy rozbolavěné ruce – to všechno bylo zcela zbytečné. Ale tak už to bývá, když je někdo zbrklý, doplatí na to. Naši přátelé měli ovšem radost, že všechno zvládli a že se mohou oba pořádně protáhnout. Brejk si rovnal záda, Filip si rozcvičoval prsty na levé i pravé ruce.
A protože byl Štědrý večer, byl by Filip usadil rád svého nečekaného hosta k vánočnímu stolu. Ale jeho stůl byl prázdný. Nebylo prostřeno, kolem se nekupily dárky, nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo slavnostně večeřet. Filip byl velice smutný a začal rozpačitě přešlapovat. Pak rovnal věci na stolku, utíral židle a jeho obličej byl čím dál tím chmurnější. Brejk pozoroval soustředěně Filipovo počínání a pak všechno pochopil. Sáhl do své hluboké klokaní kapsy, vytáhl cosi zabaleného a položil to na stůl.
Filip hleděl překvapeně na dárek a pak rychle zmizel v komoře, odkud bylo slyšet štrachání, šustění papíru, a hned se zase objevil zpět v pokoji. Na stůl ke kořenáči přibyl další, trochu objemnější dárek. Teď už měli štědrovečerní nadílku oba dva. Podívali se na sebe, usmáli a začali trhat nedočkavě papír. Sláva! Filip dostal pravý australský bumerang a Brejk Filipovy staré lyže! Byly mu sice trochu krátké, ale to nevadilo. Radost byla velká!
Naši přátelé usedli k prázdnému stolu. Brejk se rozhlédl kolem sebe a spatřil prázdné talíře. Na kamnech stálo několik hrnců, z kterých se nekouřilo. Brejk nadzvedával opatrně pokličky, ale hrnce byly prázdné. Prázdné byly i mísy, narovnané na poličce. Nikde nic. Pan Filip pokrčil nešťastně rameny. Brejk pociťoval stále větší hlad.
Klokan přistoupil k oknu a dlouze se zadíval. Filip si stoupl vedle něho a oba spatřili v rozsvíceném otevřeném okně bohatě prostřenou štědrovečerní tabuli, která se pod tíhou lahůdek jen prohýbala. Rodina právě usedla ke stolu. Byl to velmi lákavý pohled. Brejk dostal nápad. Vzal do ruky Filipův dárek – bumerang – otevřel okno a pak už bylo vše jen dílem okamžiku. Krásný let bumerangu, který klokan obratně vrhl, sledoval Filip celý bez sebe. Bumerang přistál v protějším domě. Před očima překvapené rodiny zasedající k večeři vzal ze stolu mísu se svátečně upraveným kaprem a v mžiku ji přenesl, ještě kouřící, na Filipův prázdný stolek.
Užaslý otec rodiny, který se právě chystal rybu porcovat, ztrnul s vidličkou a nožem v ruce jako socha a jen pohledem sledoval odlétající večeři.
Štědrovečerní kapr zmizel rodině, v níž se odehrála pohroma s malým bernardýnem. Bylo toho na ně trochu mnoho. Otec, matka, chlapec a babička – všichni sledovali mísu, plující vzduchem s otevřenými ústy. Byla to skutečnost, nebo se jim to zdálo?
Pan Filip, který vždy dbal na slušné chování, se zděsil. Co s cizí mísou na stole, a s cizí večeří? Přece nemůže sníst s Brejkem kapra, na kterého se třásla celá rodina! Ale Brejk vybídl Filipa ke stolu, protože už byl tak hladový, že sotva stál. Filipovi nebyla libá vůně smažené ryby také lhostejná a tak, i když zdráhavě, přece jen usedl ke stolu vedle Brejka.
Filip vzal do ruky vidličku a nůž, už podlehl pokušení. Ale v té chvíli nastal za dveřmi jeho bytu hrozný rámus. Ozvaly se mocné údery do dveří, kdosi bušil a bušil. V tom se dveře rozlétly a do pokoje se vřítila jako lavina rozhořčená rodina v kompletní sestavě: otec, matka, chlapec a babička.
Vrhli se na Brejka, držícího v tlamě bumerang. Marně se klokan bránil a snažil krýt bumerangem. Tahanice a chaos nebraly konce, všem se zaplétaly nohy, ruce, kdosi upadl. To všechno pozoroval vyděšený Filip, ukrytý pod stolkem.
A k dovršení celé zamotané situace vběhl k Filipovi do pokoje i vyhladovělý bernardýn. Využil zmatku v místnosti a zmocnil se kapra na míse.
Filip vykřikl – pozor pes – a všichni účastníci souboje o rybu se ihned vrhli na bernardýna. Nechali Brejka s bumerangem na pokoji a s otcem v čele začali honit psa, držícího smaženého kapra v hubě, kolem stolu. Všechno, co se připletlo v té chvíli do cesty, se kymácelo a lámalo.
Filip a Brejk se zachránili útěkem do klece, kde byli chráněni mřížemi a mohli pozorovat divokou honičku. Ta vyvrcholila, když se bernardýnovi podařilo s rybou v tlamě uniknout ze dveří. Celá rodinka zmizela za psíkem.
Filip a Brejk vylezli z klece a obhlíželi v pokoji spoušť. Filip se snažil narovnat zničený stromeček v rozbitém květináči, sbíral střepiny, narovnával židle a převržený stolek. Ale opět zasáhl Brejk. Znovu zalovil ve své hluboké klokaní kapse a vytáhl z ní umělý skládací stromeček, jaké se dostanou v jeho vlasti, Austrálii, kde naše smrčky nerostou.
Brejk rozložil umělý stromek, který postupně vytahoval jako vysouvací metr. Stromek sahal od podlahy až ke stropu a byl ověšený spoustou třpytivých ozdob a zářících elektrických svíček.
Brejk a Filip se s rozzářenými tvářemi dívali na tu nádheru a drželi se kolem krku jako staří přátelé. Však spolu také již něco prožili. A teprve teď zbyl našim přátelům čas na to, aby se všechno vysvětlilo. Jak se vlastně ocitl Brejk u Filipa! No ano, začalo to špatně napsanou adresou. V Austrálii neumějí česky, takže klokan Brejk, dárek pro pražskou ZOO, se dostal tak na Štědrý večer do těch nejpotřebnějších dveří – k Filipovi – který nejenže by byl bez dárku, ale hlavně bez kamaráda. A dostat k vánocům dobrého kamaráda – co si člověk může přát víc?
Konec.
y
