y
Stalo se to na Paprikové ulici
Dům, který vidíte na našem prvním obrázku, je nemocnice. Velká a moderní. Co se dělá v nemocnici, to ví každý, i ten nejmenší. Léčí se v ní lidé. Větší i menší, starší i mladší. Málokdo si však uvědomuje, že mnozí z těch, co se tu léčí, si svůj zdejší pobyt zavinili sami.
Zavinili si ho i ti, co leží na chirurgickém oddělení v pokoji číslo 21. Včera tu byli tři a dnes k nim přibyl čtvrtý. Když se nějak smířil s tím, že si tu poleží dva-tři týdny a možná až měsíc, utřel si slzu a podíval se po svých společnících. Ti se na něj usmáli a představili se mu. „Jožka Primulka,“ řekl první, „skákal jsem z tramvaje, která uháněla plnou rychlostí. Zlomil jsem si nohu.“ „Matěj Tulipán,“ představil se druhý, „závodil jsem na kole s auty. I já jsem si zlámal nohu.“ „Míša Šeřík,“ představil se poslední, ten, co leží na kraji z druhé strany, „ztratili mě z motorky. Tři žebra polámaná.“ „No a ty?“ zeptali se všichni tři najednou.
„Jmenuji se Janek Muškátek a tu nohu a ruku jsem si zlámal při fotbalu. „Při fotbale tě tak zřídili? To je ale surovost! A kdo tě tak dokopal?“ „Auto...“ „Ale nepovídej! U vás jezdí po hřištích auta?“ „To nebylo hřiště, ale ulice. My jsme fotbal hrávali na ulici. Na Paprikové ulici.“ „Fotbal na ulici, to může být docela zajímavé. Povyprávěj nám to své dobrodružství od začátku.“
„Fotbal je mým nejmilejším sportem. Rád chodím na ligové fotbalové zápasy, ale i sám si rád zakopu. Mým neštěstím je, že neumím rychle běhat. Míč běhá rychleji než já. Než doběhnu tam, kde byl, už je dávno na jiném místě. Chlapci mě proto zavolali ke hře jen tehdy, když neměli jiného, rychlejšího. Já jsem však chtěl hrát stále. Ani by mě tolik nemrzelo, že mě nechtějí mezi sebe, kdyby nehrával Julek Borovička, který vypadá jako nafoukaný balón, a když běží, plete nohama jako slon a funí přitom jako mezinárodní rychlík. Julek však hrál stále, a to proto, že se hrávalo s jeho míčem.
„Počkejte!“ pomyslel jsem si nejednou, když jsem stál u výlohy sportovního obchodu, v němž byla všelijaká sportovní výstroj a krásné míče, „já vám ukážu. Koupím si takový pěkný míč a potom ne já vás budu prosit, ale vy mne. Můj míč bude úplně nový a ne tak odraný jako ten, s nímž se pyšní Julek Borovička.“
Jednoho dne jsem se se svým přáním svěřil otci. Otec je velký dobrák, ale nic mi nedá zadarmo. Všechno si musím zasloužit a vysloužit. „Fotbal je docela pěkný sport,“ odpověděl mi s úsměvem otec. A pěkný fotbalový míč též není k zahození. Poradím ti, jak se k němu dostaneš. Vyděláš si na něj. „Já?“ divil jsem se, „jak?“ „Neboj se,“ chlácholil mě otec, „nepošlu tě pracovat na stavbu. Na to máš ještě dost času. Na fotbalový míč si můžeš vydělat docela snadno. Budeš chodit každé ráno pro mléko. Za každou donášku dostaneš padesát haléřů. Kolik to bude za půl roku?“ „Kolem sto korun?“ „A kolik stojí dobrý fotbalový míč?“ „Tolik a možná i o něco víc.“ „Kdyby stál víc, dám ti přídavek.“
Večer jsem snadno otci přislíbil, že se dám na tu donášku mléka, ale ráno se mi těžko vstávalo. Ale otec s tím počítal. Postavil mi na noční stoleček budík, který mě přesně o šesté vyhnal z postele. Teplá postel mě sváděla dál vylehávat, ale budík byl neúprosný. A nebyl to jen budík. Bylo to i dané slovo, o kterém jsem četl, že dělá muže.
Naše město se mi vždy líbilo. Ale toho rána, když jsem šel poprvé pro mléko, se mi zdálo mimořádně krásné. Ulice byly čisťoučké, vyzametané, vál lehoučký vánek a na stromech vyzpěvovali ptáčci, kteří vstali dřív než já. Měli příjemné, odpočinuté hlásky. Nakoupil jsem všechno, co mi máma přikázala: dva litry mléka, čtvrtku másla, sýr a kilo hrubozrnného chleba. Vydělal jsem si prvních padesát haléřů.
Všechna rána nebyla tak pěkná jako to první. Některá byla deštivá.
Brodil jsem se do mlékárny i čtvrtmetrovým sněhem, ale nepovolil jsem. Šlo mi přece o dodržení slova – a o fotbalový míč.
Jednoho pěkného jarního dne jsem se vydal do města s poradním sborem, který tvořil strýček, co za mlada hrával fotbal, brankář z naší ulice a soused, obuvník a znalec kůží, a šli jsme do sportovního obchodu. Peněz jsem měl plnou peněženku. Měl jsem v ní výplatu za donášku mléka za celých osm měsíců. Strýček mi k ní přidal za vytrvalost mimořádnou prémii. Po cestě jsem si stále ohmatával kapsu, v níž jsem měl peněženku, zda jsem ji, nedejbože neztratil.
Čtyři hlavy vědí víc než jedna, osm očí vidí víc než dvoje a čtyři páry rukou mohou víc ohmatat než jeden. V sportovním obchodě nám prodavačky ukázaly nejmíň dvacet míčů, které jsme pečlivě poprohlíželi, ohmatali, očichali a po dobré hodině jsme si vybrali ten pravý.
Stal jsem se majitelem fotbalového míče. Podařilo se mi to, co jsem si umínil. Cítil jsem se mimořádně důležitý. V duchu jsem si představoval, jak mě budou chlapci z naší ulice prosit, abych jim dovolil zahrát si s mým míčem. „Dovolím, dovolím, co bych vám nedovolil,“ odpověděl jsem jim v duchu, „třebaže vy jste se předtím ke mně nezachovali nejlépe.“
A od té doby jsme hráli fotbal stále. Nejdřív v našem dvoře, dokud jsme nerozbili pár oken...
...a dokud nás za to naše domovnice nepochválila. Kdyby byl ten diafilm zvukový, mohli byste si poslechnout její pochvalu.
Po vyhoštění z našeho dvora jsme hráli krátký čas na zeleninovém trhu. Bylo to docela dobré hřiště. Na každém kroku stály hromady vitamínů, které takoví dobří sportovci, jako jsme byli my, velmi potřebují. Naše pohostinské vystoupení na tomto hřišti překazil krátkozraký Laco Parmezán. Oči má slabé, ale kopat umí docela dobře. Kope do všeho, co svým tvarem připomíná míč. Na trhu kopal do dýní. Po třetí rozbité dýni jsme letěli, až se tak za námi prášilo.
Našim novým hřištěm se stala Papriková ulice. To je ta tichá ulice, co vede k zeleninovému trhu. Nejezdí po ní ani autobusy, ani trolejbusy, ba i auta se v ní ukážou jen zřídka. Trošku tvrdé, zejména pro brankáře, ale jinak docela ideální hřiště. Volné, dlouhé, široké. Na plotech a v oknech místo pro diváky. V telefonní budce místo pro sportovního reportéra.
Naše fotbalová utkání byla na denním pořádku. Góly padaly, brankáři taky, třebaže při přízemních zákrocích si odírali lokty a kolena. Co je však víc? Deset odřenin, nebo jeden gól?!
Jednoho dne to bohužel nezůstalo jen u odřenin. Stalo se to takto: na rohu Paprikové ulice se nečekaně zjevilo velké nákladní auto. Hnalo se plnou rychlostí.
Někteří ho zpozorovali dřív, jiní později. Já jsem byl mezi posledními. Chtěl jsem také odskočit jako ostatní, ale na to už bylo pozdě. Auto mě srazilo na dlažbu.
Nejdřív jsem uviděl všechny hvězdy a potom nic. Ztratil jsem vědomí. Probral jsem se až tu, v nemocnici, na operačním stole. „Podruhé, ty fotbalová hvězdo,“ pohrozil mi lékař, co mě operoval, „si najdi jiné hřiště. Pokaždé se nám nepodaří udělat takovou generálku, jako jsem dokončil před chvílí. Já si myslím, že fotbal by se měl hrát na hřištích, a ne na ulicích.“
„Teď už tě přešla chuť hrát fotbal,“ poznamenal jeden z posluchačů, když Janek Muškátek skončil svoje vyprávění „Ale kdepak,“ odpověděl Janek. „Když se uzdravím, budu hrát zase. Ale na ulici už nikdy, ani kdyby ze mě chtěli udělat kapitána naší ulice. Horší je, že už nemám míč. V tom zmatku jsem o něj přišel. „Můžeš si vydělat na nový,“ utěšoval ho cyklistický závodník, „copak už nebudeš chodit pro mléko?“ „Budu, ale ze svého výdělku bych si chtěl koupit něco jiného????“ „Dnes odpoledne tu byla s mámou i moje sestřička. Jmenuje se Danka a má pět roků. Hladila mi zlomenou ruku a nohu, aby se mi co nejdřív vyléčily. Naše Danka má zlaté srdíčko. Moc se jí líbí brusle. Říká, že bude krasobruslařkou. Víte, chlapci, já ze svého dalšího výdělku koupím naší Dance brusle. Zaslouží si je.“
