Jednou v noci, když Malenka ležela ve své krásné postýlce, veskákala do světnice ropucha. Dostala se tam otevřeným oknem a hned skákala ke stolu, kde Malenka spala pod růžovým lístkem růže. „To by byla hezká žena pro mého syna!“ řekla ropucha, když uviděla Malenku. Vzala ořechovou skořápku, v níž Malenka spala, a skákala s ní zpět otevřeným oknem do zahrady a pak dál k široké řece. Tam na břehu v bahně ropucha bydlela se svým synem.
Hu! Ten byl právě tak ohyzdný jako jeho matka. „Kvak, kvak, brekekekeks!“ To bylo jediné co dokázal říci, když spatřil líbezné děvčátko. „Nekřič, nebo se probudí a uteče nám! A budeš mít po nevěstě. Pojď mi raději pomoci!“ Oba pak táhli skořápku po řece, až ji vysadili na list leknínu. „Tak, tady si bude myslet, že je na ostrově. Odtud se nikam nedostane.“
Ropucha pak se synem odplavala zpátky ke břehu a dala se pod vodou do stavby zámku pro budoucí novomanžele. Zdobila ho rákosím a žlutými blatouchy. Snažila se seč mohla, aby podle svého vkusu přichystala snaše hezký domov.
Ubohá holčička se probudila časně zrána a když uviděla, kde se nachází, dala se do žalostného pláče. Kolem všude samá voda a ona se nemohla dostat na břeh. Najednou se kolem lístku leknínu začaly vynořovat hlavy rybek. Slyšely předtím ropuchu co říká svému synovi a byly moc zvědavé, jak nevěsta vypadá. Jak ji spatřily, hned se jim moc zalíbila a bylo jim líto, že se má stát ženou takového ohyzdy. Shromáždily se dole ve vodě okolo zeleného stonku, který držel lupen, přehlodaly jej a list plul dolů po proudu řeky i s Malenkou, dále pryč, kam se ropucha nemohla dostat.
Malenka plula okolo mnoha měst a vesnic a ptáčkové ji svým zpěvem provázeli. Byla teď veselá a šťastná. Krásný bílý motýl ji obletoval. Nemohl se na ni dost vynadívat. Říkal si, jaká je to rozkošná panenka a rozhodl se, že ji bude provázet. Malenka přivázala jeden konec svého pásku na motýla a druhý upevnila k lupenu. Nyní pluli mnohem rychleji.
Náhle přiletěl veliký chroust. Než se Malenka nadála, sevřel kusadla okolo jejího útlého tělíčka a letěl s ní na strom. Zelený list plul dále po řece a motýl letěl s ním, neboť byl k listu přivázán a on se sám nemohl od něj oprostit.
Jak se ubohá holčička polekala, když se najednou ocitla v chroustově nebezpečném objetí a pak na stromě. Chroust přinesl Malence sladkou šťávu z květů a řekl jí, že se mu moc líbí i když se vůbec chroustu nepodobá. Potom k ní přicházeli na návštěvu ostatní chrousti. Zvědavě si ji prohlíželi a slečny babky pohrdavě krčily tykadla a říkaly: „Vždyť ona má jen dvě nohy, chudinka! A také nemá tykadla! Podívejte, jak je hubená… Fůj, vypadá jako člověk! Ta je ale ošklivá!“
Takhle mluvily všechny jedna přes druhou a chroust, který nejdříve považoval Malenku za krásnou, babkám uvěřil a přestal o ni stát. Nakonec jí řekl, aby si šla kam chce. Dva chrousti pak Malenku popadli a snesli se s ní se stromu. Dole ji pustili do trávy. Tam se Malenka rozplakala. Bylo jí líto, že je tak ošklivá, že ji ani chrousti nechtějí. A přece to byla ta nejhezčí dívenka jakou si kdo dovede představit.
Celé léto žila Malenka docela sama ve velikém lese. Upletla si postýlku ze stébel trávy a pověsila ji pod veliký list šťovíku, aby do ní nenapršelo. Živila se sladkou šťávou, kterou sála z květin a pila rosu, která se třpytila každého jitra na listech.
Tak minulo léto i podzim a nastala zima dlouhá a studená. Všichni ptáci, kteří jí tak krásně zpívali, se vydali na dlouhou cestu na jih. Stromy a květiny vadly a usychaly. I Malenčin list šťovíku sežloutl a zvadl. Malenka se do něj zabalila, ale ani to nepomohlo. Chvějíc se zimou, vydala se na cestu lesem. Dostala se až k lánu pole, ale obilí už z něho bylo dávno pryč, jenom holé strniště trčelo ze zmrzlé půdy. Ale měla štěstí. Hned na jeho okraji narazila na dveře domku polní myši. Postavila se před ně jako chudé žebravé děvčátko a prosila o drobátko obilí, poněvadž již dva dny neměla v ústech ani sousto.
„Ty moje malá ubožačko!“ řekla polní myš, neboť to byla opravdu stará dobračka. „Jen pojď dovnitř do mé teplé světničky a najez se se mnou.“ Malenka se jí moc zalíbila, i nabídla jí, aby u ní zůstala celou zimu. Holčička pozvání vděčně přijala a snažila se seč mohla, aby s ní byla polní myš spokojená. Udržovala světničku hezky v čistotě, vařila a vyprávěla té dobré myši pohádky.
„Dnes možná dostaneme návštěvu,“ řekla jednoho dne polní myš. „Můj soused mě navštěvuje každý týden. Chodí v překrásném černém sametovém kožíšku a vůbec je velmi bohatý. To by byl muž pro tebe!“ Malenka nechtěla dobrou myš zarmoutit a tak jí na to nic neřekla. Provdat za krtka se ale rozhodně nechtěla. Když přišel krtek na návštěvu, musela mu Malenka na přání polní myši zpívat. Krtek se do ní rázem zamiloval a rozhodl se, že si ji vezme za ženu. Pozval obě sousedky k sobě na návštěvu. To, aby hlavně Malenka viděla, že není jen tak ledakdo.
Vzal si do tlamičky kousek troudu, poněvadž ten svítí ve tmě jako plamínek, a pak šel napřed a svítil jim v dlouhé tmavé chodbě. Také je upozornil, aby se nelekly, že v chodbě leží velký pták a je dočista mrtvý. Když k němu došli, poznala Malenka v ptákovi vlaštovku. Ležela na zemi s křídly těsně přitisknutými k tělu a hlavičkou zastrčenou v peří. „Hloupý pták,“ řekl krtek a strčil do vlaštovky svou krátkou nohou. „Vždyť on nemá kromě toho cvrlikání docela nic a musí v zimě zahynout hladem!“ „Mluvíte mi z duše, milý sousede,“ přitakala polní myš. „K čemu to cvrlikání vůbec je?“ Malenka neřekla nic. Jen si vzpomněla co radosti jí přineslo ptačí cvrlikání v létě. Bylo jí vlaštovky moc líto, a když se krtek s myší obrátili k ptáčkovi zády, sklonila se k němu, rozhrnula peříčka a políbila jej na zavřená víčka.
V noci nemohla Malenka usnout, i vstala z postýlky a upletla ze sena velkou pěknou rohož. Pak se vplížila do chodby za mrtvým ptáčkem. Rohož kolem pěkně rozestřela a ještě obložila ze všech stran měkkou bavlnou, kterou našla ve světnici polní myši, aby se ptáčkovi hezky teple leželo v chladné zemi. „Sbohem, krásný ptáčku,“ řekla. „Sbohem a děkuji ti za krásný zpěv v létě.“ Nato položila svou hlavičku ptáčkovi na hruď… Ale co to? Malenka se polekala. Připadalo jí, jakoby uvnitř ptáčkovy hrudi někdo zaklepal. Bylo to jeho srdíčko. Ptáček nebyl mrtev. Byl jenom ztuhlý zimou a nyní, když se zahřál, opět ožil. Malenka se o ptáčka starala celou zimu. Jakmile nastalo jaro a sluníčko zahřívalo zemi, nabídla vlaštovka Malence, že ji vezme na záda a poletí spolu do zeleného lesa. „Ne, já nemohu. Zarmoutila bych starou polní myš, kdybych ji opustila.“ „Tak sbohem, dobrá dívenko, a děkuji ti. Nikdy na tebe nezapomenu!“ zašvitořila vlaštovka a odletěla ze slunečního světla.
Malenka se za ní dívala se slzami v očích. Měla vlaštovku velmi ráda a příští dny se jí po ní moc stýskalo. Byla den ode dne smutnější. Nebylo jí dovoleno vyjít do teplého slunečního světla. Obilí, které bylo naseto na poli nad domkem polní myši, vzrostlo a pro malé děvčátko bylo jak hustý les.
„V létě si začneš šít výbavu,“ pravila jednoho dne rozradostněná myš. „Soused krtek se konečně vyjádřil a požádal o tvoji ruku. Musíš mít prádlo i šaty a také všeho co je třeba pro jídelnu i ložnici.“ Malenka musela příst a polní myš najala ještě na výpomoc čtyři pavouky, aby s ní předli a tkali ve dne v noci. Každého večera přicházel krtek na návštěvu a neustále hovořil o nadcházející svatbě, která se měla konat až pomine žhavé léto. Ale Malenka se ani trochu netěšila. Právě naopak neměla nudného krtka ráda. Nastal podzim a chystala se svatba. Krtek si již přišel pro Malenku, měla s ním bydlet hluboko pod zemí.
Ubohá holčička byla velmi zarmoucená. Měla se nyní rozloučit i se sluníčkem, na které se u polní myši směla dívat aspoň dveřmi. Na poli již bylo obilí požato a stálo tam jen prázdné strniště. Malenka poodešla od dveří domku a vztáhla ruce ke slunci. „Sbohem, sbohem… A pozdravuj ode mne drahou vlaštovku, uvidíš-li ji.“ „Kvivit, kvivit!“ zaznělo nad její hlavou a Malenka spatřila vlaštovku, která právě tudy letěla. Jak se obě radovaly! Malenka jí vyprávěla jak ji polní myš nutí do sňatku s krtkem, který ji zase nutí žít pod zemí. „Teď nastane studená zima,“ řekla vlaštovka. „Já odlétám do teplých krajin. Poleť se mnou, Malenko.“ Tentokrát se holčička nerozmýšlela. Posadila se ptáčkovi na záda a přivázala se páskem k nejsilnějšímu peříčku. Potom vlaštovka vzlétla vysoko do vzduchu a letěla přes lesy a moře, přes vysoké hory, na nichž leží neustále sníh. Malenka se zachumlala do teplého ptáčkova peří a jen hlavičku vystrkovala, aby viděla všechnu tu krásu pod sebou.
Doletěly do teplých krajin. Tam svítilo slunce mnohem jasněji než u nás, nebe bylo zářivě modré a na plotech visely zralé hrozny vína. Rostly tu citróny a pomeranče a po cestách běhaly děti za krásnými pestrobarevnými motýly. Ale vlaštovka letěla ještě dále.
Pak konečně doletěla k modrému jezeru, kde stál zářivý mramorový zámek, jakoby tu byl již od dávných časů. Na samém vrcholu bylo mnoho vlaštovčích hnízd a k jednomu z nich se snesla i vlaštovka, která nesla Malenku. „Tady je můj dům,“ řekla. „Ale nechceš-li bydlet v takové výšce, snesu tě dolů do zahrady a tam si vybereš nejkrásnější květinu ve které budeš žít. Uvidíš, bude ti tam dobře.“
„To se mi bude líbit!“ zatleskala Malenka ručkama. Vlaštovka pak slétla s holčičkou k zemi a posadila ji na velký list mezi krásné velké květy u rozlomeného mramorového sloupu. Malenka se kolem sebe zvědavě rozhlížela. Jaké bylo její překvapení, když spatřila na nejbližším květu sedět malého skřítka. Byl bílý a průhledný, jako by byl skleněný. Na hlavě měl rozkošnou zlatou korunku a na ramenou průsvitná křidélka. Nebyl větší než Malenka. Byl to květinový skřítek. V každém květu byla taková drobná postavička, ale tenhle byl králem všech. Malence se hned zalíbil.
Malenka se králi skřítků zalíbila také. Nikdy ještě neviděl tak roztomilou dívenku. Sňal svoji zlatou korunku a posadil ji Malence na hlavu. Pak se jí zeptal, zda by se nechtěla stát jeho ženou a královnou květin. Tohle bylo docela něco jiného nežli syn ropuchy nebo krtek s černým sametovým kožichem! Sklonila hlavičku, trochu se zapýřila a šeptla: „Ano!“ Všichni z toho měli velkou radost. Z každého květu přišla malá dáma nebo pán a přinesli Malence dary.
Nejlepší ze všeho byla dvojice krásných křídel od veliké bílé mouchy. Skřítkové je upevnili Malence na záda a tak mohla létat z květiny na květinu.
Vlaštovka jí k tomu shora zpívala jak nejlépe dovedla. Měla Malenku moc ráda, proto pocítila zármutek, když nastal čas a ona se s ní musela rozloučit. „Nashledanou, nashledanou… Buď tady šťastná, Malenko! Snad se zase uvidíme…“ a odlétla z teplých krajin až k nám.
Zde měla hnízdečko nad oknem, kde bydlí muž, který umí vyprávět pohádky a jemu vycvrlikala příběh o malinkaté holčičce, která se jmenovala Malenka a který jsme se právě dozvěděli.
Konec.
y
