y
Ošklivé kačátko
Na starém panském dvoře, mezi velikými lopuchovými listy měla hnízdo kachna. Sedět na hnízdě ji však už dávno omrzelo. Vždyť kdo to kdy slyšel nebo viděl, aby kachna vysedávala v hnízdě pro jedno jediné vejce donekonečna. Ta ostatní vajíčka už před několika dny popraskala a vyklubala se z nich pěkná, žluťoučká káčata. Jenom to poslední, takové veliké, vypadající jako by ho spíš snesla krůta a ne kachna, zůstávalo stále celé.
Konečně se i z posledního vajíčka vyklubalo káčátko. Bylo ale jakési jiné než ta ostatní. Bylo větší a zdaleka ne tak hezké, jako káčata, narozená před několika dny.
Druhý den šla kachna s káčaty ke strouze. Strouha byla plná vody a káčata se v ní hned naučila plavat. Ale co to? I ošklivé káče plavalo a kachna si přeci myslela, že je to krůtě! A krůty – ty přece neplavou!
Malé ošklivé káče mělo na dvoře trpký život. Každý se mu posmíval, kachny ho honily a slepice si nenechaly ujít jedinou příležitost k tomu, aby ho mohly klovnout.
Ošklivé káče už z toho věčného pronásledování bylo celé nešťastné. Proto se jednoho dne rozhodlo, že dvůr, kde mu všichni dělají jen to nejhorší, raději co nejdřív opustí. Roztáhlo křidélka a přeletělo přes plot. Potom utíkalo, utíkalo, až přiběhlo k velikému močálu, v jehož rákosí sídlily divoké kachny.
Po dvou dnech přiletěly k močálu dvě mladé divoké husy. Byly příliš mladé a přespříliš rozpustilé. I ony se ošklivému káčeti jen posmívaly, ale jejich posměch neměl dlouhého trvání.
K močálu se potichoučku a docela nepozorovaně připlížili lovci. Jeden z nich pozvedl pušku a na ty rozpustilky namířil. Vzduchem třeskly výstřely... pif – paf...
...a bylo po husách. Velký lovecký pes najednou spatřil kačátko, a místo aby běžel pro zastřelené husy, utíkal za ním. Ach, jak byl ohyzdný! Měl otevřenou papulu a v ní velikánské a ostré zuby. Pes ale ke káčeti nedoplaval. Byl už docela blizoučko u něho, ale najednou se obrátil a plaval zpět. „Chválabohu,“ vzdychlo ošklivé káče, „jsem asi tak ošklivé, že mě ani pes nechce zakousnout!“
Když utichl poslední výstřel, vylezlo káčátko z močálu a utíkalo přes pole a louky, co mu nožky stačily. Po dlouhém putování došlo unaveno k nuznému domečku, ve kterém bydlela stařenka s kocourem a slepicí.
Stařence se káčete zželelo a tak si ho alespoň na tři týdny nechala u sebe v domečku. Za tu dobu se mělo ukázat, zda umí či neumí snášet vajíčka. Když by umělo, mohlo by v domečku zůstat, ale jinak by jen zbytečně ujídalo z toho mála, co v domečku je. Káče však vajíčka nesnášelo. Vysloužilo si za to posměch nejen od slepice, ale i od kocoura zkusilo za to, že neumí ježit hřbet, příst a prskat jako on.
Káčátku se začas zastesklo po vodě. Odešlo tedy z domečku do světa a kocour ani slepice ho příliš nezdržovali. V přírodě už tehdy vládl podzim. Listí na stromech žloutlo a opadávalo.
Jednou večer uvidělo kačátko hejno divokých labutí, stěhujících se na zimu do teplejších krajin. Ti krásní velcí ptáci se malému káčeti velice zalíbili. Ach, jak by bylo rádo, kdyby je vzali mezi sebe!
Zima byla ze dne na den větší a větší. Řeku začala pokrývat tenká vrstva ledu. Ubožátko muselo bez přestání plavat, aby nezmrzlo.
Neustálým plaváním v chladné vodě už bylo tak unaveno, že dále nemohlo. Zůstalo nehybně sedět na vodě a pomaloučku vmrzlo do ledu. Časně ráno šel kolem řeky sedlák, který malé káčátko z ledového zajetí vysvobodil.
V teplé selské světnici káčátko brzy ožilo. Děti si s ním chtěly hrát, ale vyplašené káče se bálo, že mu ublíží.
Stále před nimi utíkalo. Ze strachu skočilo do hrnce s mlékem a odtud zase do máselnice...
...a z máselnice vletělo do moučnice.
Hospodyně se rozzlobila a vzala na káče vařečku. Ještě štěstí, že byly otevřené dveře. Káčátko tudy před jejím hněvem uteklo ven. Ukrylo se v křoví, do čerstvě napadaného sněhu. Bylo by to velice smutné vyprávění o utrpení a bídě, kterou muselo káčátko té zimy zakusit....
Po tuhé nelítostné zimě přišlo opět krásné svěží jaro. Jednoho pěkného slunečného dne spatřilo káčátko zase ony nádherné ptáky. Tiše šelestili bílým peřím a lehounce pluli po vodě.
Káčátko zatoužilo být v jejich blízkosti, ať už se stane cokoliv. Rozhodlo se, že k nim poletí, ať si ho třeba budou klovat jako zlá slepice nebo se mu posmívat jako kachny.
Slétlo na vodu a plavalo labutím naproti. Labutě si ho všimly, zašustily křídly a zamířily k němu. Káčátko pokorně sklopilo hlavičku a odevzdaně čekalo, že ho labutě uklovají k smrti. Ale labutě mu neublížily. Vodní hladina se pozvolna utišila a káčátko v ní spatřilo svůj obraz. Nemohlo uvěřit očím, vždyť ve vodě vidělo stejného ptáka, jako byly obdivované labutě. Nebylo už ošklivým káčetem – vyrostlo v krásnou bílou labuť.
K vodě přicházelo mnoho dětí a všechny obdivovaly krásné labutě. Po nich přišel tatínek s maminkou a s jinými dětmi. Házeli labutím chléb a kousky koláče a říkali: „Ta nová mladá labuť, ta je ze všech nejkrásnější.“
Konec.
