O čistotu pramene se staral Matyáš Kostka. Kdykoli se šel Matyáš Kostka podívat k prameni, jestli je všechno v pořádku, brával sebou svého syna Jakuba. Jakub s sebou brával svého pejska Lejska.
Jednoho rána v kašně, ale i v ostatních kašničkách a vodotryscích voda netekla. Z kašny ještě skanulo několik kapek vody a pak už bylo město bez vody. To byla strašná pohroma. Před kašnou stály nešťastné ženy s prázdnými nádobami a ještě nešťastnější Jakub a jeho pejsek Lejsek.
Pak přijel do zámku kočár. V kočáru seděl kníže Kolovrat. Kníže Kolovrat měl na hlavě černý klobouk se stříbrnou sponou a pavím pérem. Kníže Kolovrat se hněval.
„Proč neteče voda?“ zeptal se kníže Matyáše Kostky. „Ráno jsem se nemohl ani umýt ani napít.“ „Na prameni sedí žába!“ řekl Matyáš Kostka. „Proto neteče voda.“
„Jaká žába?“ polekal se kníže, až mu spadl klobouk z hlavy. „Na prameni sedí zelená žába veliká jako tvůj černý klobouk,“ řekl Matyáš Kostka a běžel do sklepa pro zbyteček vody, aby knížete aspoň trochu udobřil. Tu si pejsek Lejsek vyskočil na zábradlí a Jakub dostal výborný nápad. Podal knížeti klobouk. „Nechci klobouk, chci vodu!“ řekl kníže a dodal: „A plný klobouk zlata dám tomu, kdo zařídí, aby zas tekla voda.“ „Já to, vaše jasnosti, snadno a rychle zařídím,“ řekl Jakub, „jen když mi půjčíte svůj černý klobouk a svůj zlatý kočár!“ „Tím si budou hlavu lámat jinačí páni,“ řekl kníže Kolovrat a poklepal si prstem na plešatou hlavu plnou starostí.
A žába si seděla na prameni. Nikde netekla voda
přadleny nemohly prát a stály u prázdných necek a mračily se na špinavé košile, ubrusy a ubrousky.
Kuchaři neměli z čeho vařit. Voda v kotlíku už nebublala, zeleninu nebylo čím omýt, lidé neměli jen žízeň, začínali mít i hlad. A jinačí páni si někde lámali hlavy, jak to zařídit, aby zase tekla voda. Nic nezařídili. Jen mluvili, až jim vyschlo v hrdlech, a strašně a beznadějně žíznili.
Dámy a paní šly zatím žábu požádat, aby slezla z pramene. Přinesly žábě dokonce dárky. Prstýnky a pěkné šatky, obrázky a malované skleničky, ale žába si ničeho nevšímala. Seděla si dál na prameni.
Přišli muzikanti a začali žábě pěkně vyhrávat. Snad žábu dojme hudba a z pramene seskočí, domnívali se a hráli dlouho a hráli krásně. Ale hudba žábu nedojímala. Seděla na prameni, jako by byla hluchá.
Dárky žába nepřijímá, hudba žábu nedojímá, snad jí pohnou prosby. Nejlépe dovede prosit žebráček. Žebráček žábu pěkně poprosil, aby slezla z pramene. Prosil dlouho a prosil úpěnlivě, že by se i kámen rozplakal, ale chladné žabí srdce se nerozehřálo. Žába si seděla dál na prameni jako neživá.
Dárky žába nepřijímá, hudba žábu nedojímá, nepomohly prosby, snad pomohou hrozby. Tak přišel řezník od porážky, myslivec z lesa, voják z kasáren a zlostná baba, která musí pořád zametat. Hrozili nožem a sekerkou, mířili puškou, blýskali šavlí a mávali koštětem. Hrozili, ale protože nic neudělali, byly to jen marné hrozby a planá slova. Žába si seděla pořád na prameni a ničeho si nevšímala.
Teprve na Jakuba upřela černé očko a začala se třást. Jakub přišel s kloboukem na hlavě a v ruce měl bič od kočáru, který mu kníže Kolovrat velmi ochotně zapůjčil, jen když Jakub zařídí, aby zas tekla voda. „Vždyť je to tak jednoduché, vždyť je to tak snadné,“ řekl si Jakub. „Když sedí žába na prameni, musíme ji z pramene sundat!“ Žábu popadl za nohu a pak už jen práskl do koní a ujížděl za město k močálu.
U močálu kočár zastavil. Jakub vylezl na střechu kočáru. Žábu, kterou ještě držel za nohu, roztočil, až to ve vzduchu zafičelo. A hodil žábu daleko na močál.
Žába kuňkla a v močálu to žbluňklo. Už neseděla na prameni, už se zas musela jen bahnit mezi rybičkami ve stojaté vodě. Kdyby jí Jakub z pramene nesundal, ještě teď by seděla na prameni. Ale sotva to žbluňklo na močále, zažbluňkala voda v kašně a ve všech kašničkách, kolik jich jen bylo ve městě i na zámku. Zas tekla voda, ta stará a dobrá a chladná a čistá voda.
Od města přes louku přibíhali k močálu lidé. Volali: „Sláva! Sláva!“ a mávali na Jakuba. Jakub stál na střeše kočáru a mával jim kloboukem. „Pověz nám ,Jakube, jak jsi to jen dokázal zařídit?“ ptali se. „To je tajemství, které nikomu neprozradím,“ řekl Jakub, „ani za klobouk plný zlata!“
Však také Jakub nemusel chytrým lidem nic prozrazovat a klobouk plný zlata si stejně odnášel domů. Kníže Kolovrat splnil svůj slib. Zlata bylo v klobouku vrchovatě. Pár dukátů se dokonce zakutálelo, ale pejsek Lejsek je všechny dohonil.
y
