A stejně – jako on – nadýmala se selka. Byla zrovna tak chamtivá, necitelná a líná. Sotvaže se oba probudili, nacpali se, až nemohli – a pak zase odpočívali.
Jednou – brzy ráno – zaklepala u nich nějaká cizí babka… žebračka! A prosila o kousek jídla, třeba o ten zbytek, který zůstal na stole ležet. Ale sedlák i selka se zle na ni obořili a od prahu ji vyhnali.
Potom sedlák vstal a vyvalil se ven za humna. Odtud dával pozor, jak podruzi a chalupníci pracují. Hlídal každé jejich hnutí – a jak se někdo jen maličko zastavil, hned na něj sedlák křičel, že lenocha živit nebude a že zadarmo nikomu nic nedá.
Ale sám se celou dobu krmil – a když uhodilo poledne, usadil se do stínu a sněd hromadu dobrot, jež mu selka ze statku poslala.
Bylo mu jedno, že všichni tu chudáci sotva kus černého chleba mohou mít k obědu. Hlavně, že on se měl dobře!
S těmi lidmi chodila na pole také jedna vdova se svou malou Liduškou. To byla tuze hodná děvenka. Pomáhala mamince, kde mohla, - jen aby se nemusela tolik dřít. Bylo právě poledne a mezi jídlem běžela Liduška k blízké studánce pro vodu …
Když se Liduška s hrnečkem sklonila nad hladinu studánky, aby nabrala vody, najednou se tu odněkud vzala ta žebračka, kterou ráno sedlák hrubě odbyl, a řekla: „Ach má zlatá panenko, mám hlad. Od včerejška jsem neměla v ústech … Nedala bys mi kousek chleba?“ Liduška se nerozmýšlela a tu skývu, kterou jí matka odkrojila, žebračce podala. Žebračka pěkně poděkovala, ukázala na ten hrneček a povídá:
„Když jsi tak hodná, musím se ti odměnit! Až přijdeš domů a postavíš na stůl tenhle hrneček a řekneš: „Hrnečku vař! – Navaří ti tolik kaše, co budeš chtít. A když budeš mít kaše podle chuti, řekni: „Hrnečku, dost! – A hned přestane vařit!“ – To řekla žebračka a rázem se ztratila – zrovna jak přišla…
Malé Lidušce nešla ta babka z mysli a večera se dočkat nemohla. Konečně se slunce schýlilo k západu a lidé se za soumraku vrátili s polí do vesnice…
Když vdova doma chystala večeři, netušila ještě, co Liduška u studánky zažila. Připravovala pár brambor a sůl. Nic jiného neměly…
Liduška mezitím nelenila; postavila hrneček doprostřed stolu a poručila mu, jak jí žebračka poradila: „Hrnečku, vař…!“ A hle – kaše se ode dna počala v hrnečku vařit – a pořad jí bylo víc a víc… A než by deset napočítal, byl hrneček plný! Vdova s dcerkou si sedly a pustily se do jídla; však kaše chutnala jako mandle.
A protože měly dobré srdce a věděly, že všude v chalupách nouze s talíře předem vyjídá, pozvaly sousedy, chasníky, staré i mladé, aby si přišli pro dobrou kaši z jejich hrnečku. Lidé nechtěli svým očím věřit když…
…jim doopravdy z hrnečku Liduška kaši do džbánu a na mísy vylévala. To bylo radosti! Sladkou kaši neměli léta! A teď jí bylo, co hrdlo ráčilo!
Ten rozruch u vdoviny chalupy neušel sedlákovi ze statku; bylo divné jemu i selce, co u té chudé ženské ti vesničané pohledávají…Opatrně se připlížili k oknu. A žasli nad tím, co spatřili. Liduščin hrneček pokojně vařil výtečnou kaši, lidé si brali, kolik jí unesli, kluci se olizovali. Sedláka přepadla hrozitánská chuť – mít ten hrneček! Jak byl lakomý, představoval si, co by jídla ušetřil, co peněz by přibylo v jeho truhle, kdyby mohl z ničeho spoustu kaše mít!
Viděl, jak Liduška hrnečku přikazuje, ale už nestačil zahlídnout, co musí člověk udělat, aby hrneček zarazil. Musel se selkou totiž utíkat od vdoviny chalupy, protože by je lidé, kteří si odnášeli kaši, přistihli, jak u okna slídí …
Doběhli – a jak se při tom zadýchali! – do statku a hned popadli ten největší hrnec a začali zkoušet, zdali snad také ten rozkaz kaši neuvaří. Marně! Tenhle hrnec – ať nad ním dělali sebevětší kejkle a křičeli na něj – zůstal prázdný!
Celou noc sedlák se selkou nemohli spát; snad se jim o čarovném hrnečku i zdálo. A sotva vdova s Liduškou odešli za prací, nerozmýšleli se ani chviličku. Usmysleli si, že hrneček ukradnou pro sebe.Jenomže sedlák pro svou tloušťku ani oknem prolézt nedovedl, i když ho selka ze všech sil dovnitř tlačila…
A tak zůstal trčet v okně a očima po světnici koukal. Nikde hrneček nestál, nikde tu nebyl! „Aha…!“, povídá sedlák. „To si ho ty dvě vzaly s sebou na pole! Musím za nimi…!“
A šel…A poněvadž byl mazaný, počkal si, až zase lidé začnou na poli lopotit, přikradl se k místu, kde měla vdova šátek a své věci, sáhl po kouzelném hrnečku a na jeho místo dal jiný, podobný… A spěchal, pokud by mu to jeho břicho dovolilo, zpátky na statek…
Ani pořádně hrneček nepostavil a už na něj zafuněl: „Hrnečku, …vař!“ Hrneček poslechl! A začal se plnit kaší…
„Hrnečku, vař …!“ křikl ještě jedenkráte. „Hrnečku, vař!“ křičela selka …A hrneček tedy rychleji a rychleji vařil, jak mu hltaví, nedojedení tlusťochové rozkazovali.
V zápětí poznali, že hrneček sice k vaření popohnali, ale že jej zastavit nedovedou…I musel sedlák novou kaši znovu a znovu do všech možných nádob lít. A hrneček pořád vařil…
A vařil a vařil – a kaše byla už i ve džberech, po podlaze, na stole…Zkrátka – selka a sedlák si počali uvědomovat, že jim hrozí zlá pohroma, neprovedou-li něco s tím hrozným hrnečkem… A hrneček vařil!
Přiklopili ho neckami, sedli si na něj, mysleli, že se nějak zadusí, či co, ale kdepak! Kaše byla taková síla, že shodila sedláka, selku i necky a prudce se roztekla po stavení…A hrneček vařil jako divý!
Kaše se ve vlnách rozběhla jako řeka ke dveřím. A rychle stoupala … Už ji měl sedlák po kolena. V bezradnosti, ve strachu se vrhl k hrnečku – a ať už pálila ta kaše nebo ne – strčil jej do kamen; aspoň na okamžik si oddychl …
Ale hrnečku bylo poručeno – a víckrát, aby kaše navařil – a teď nebyl k udržení…Brzy byl plný komín, brzy se kaše rozlila po střeše a tekla na dvůr …
To už dávno záplava bílé sladkosti vyrazila dveře a vynesla sedláka i selku ven na dvůr, který se podobal v té chvíli nějakému hustému moři. A hrneček vařil … Zdálo se, že nikdy nepřestane!
Nemohla ovšem Liduška vědět, že sedlák ji hrnečky zaměnil, proto všecky lidi s polí svolala k dobrému obědvání. Marně ovšem hrnečku domlouvala. Ten stál před ní – a po kaši v něm ani stopy … Jako pro výsměch – nic. I byli všichni smutní …
Zato ten pravý hrneček vařil a vařil a vařil … A kaše se už hnala korytem potoka ke mlýnu, na náves, zavalila chlévy, stodolu, zahradu … A sedlák se selkou se chytali všeho, jen aby se v tom dopuštění neutopili. A celý statek i vsí se spustil náramný křik, jekot, kejhání, bučení, protože se zvířata začala bát, že snad je ta hrozná kaše odnese …
To zaslechli podruzi, chalupníci, ženské na polích … I nechali práce a rozběhli se na vršek nad vesnicí, aby se přesvědčili, co se u nich děje. A nejrychleji utíkala Liduška …
Když se dostali na kopec, jako kdyby zkameněli, - tak je ta podívaná vystrašila. Celá ves byla zalita kaší – a nad statkem bez přestání rostla hora té bělostné sladkosti do hrozitánské výšky!
A tu Liduška, když se probrala z úleku, poznala, co se stalo …I mávla rukou směrem k vesnici a křikla ze všech sil: „Hrnečku, dost!“ A v ten okamžik hrneček vařit přestal a kaše začala rychle odtékat z chalup, věcí i stromů. A všechna se slévala do potoka …
A v proudu kaše plavali sedlák se selkou a nemohli nic jiného dělat, než se nechat nést dál a dál. Chtěli mít všecku kaši pro sebe. Teď ji měli …, až se v ní potápěli …
Vesničané poznali, že ti dva způsobili tu pohromu – i nechali je být … Co by pomáhali chamtivcům, kteří jenom na sebe mysleli a jenom pro sebe všechno chtěli zhltnout. Dobře tedy, že je kaše sama odnesla a že po nich nic už nezbylo.
A tak zmizel lakotivý sedlák se selkou a lidé byli šťastni, že na ně nebudou muset dřít. A ze všeho zbylo jen plno dobré kaše, kterou kluci všecku pěkně olízali, takže vesnice byla krásně čisťounká jak z cukru …
A protože se k tomu připletli i muzikanti, co krajem putovali, hezky lidem ze vsi hráli, a tak se všichni až do nejdelšího konce radovali.
Konec.
y
