y
Doktor Jajbolí v Africe
Doktor Jajbolí byl lékař, ale ne tak docela obyčejný. Do jeho ordinace pod košatým stromem nechodili lidé, zato se sem sbíhala zvířátka ze širokého okolí. Přišla liška, postěžovala si, ukázala, kde ji bolí, a doktor hned našel na její nemoc správný lék. Sotva liška vypila z maličké lahvičky pár kapek, byla nemoc ta tam. Ztratila se jako jarní sníh. Když se šedá vlčice necítila dobře, také hned běžela do ordinace pod košatý strom. I srnečka vyhledávala nejraději doktorovy pomoci. Kromě lišky, vlčice a srnečky chodila k doktorovi Jajbolí všechna ostatní zvířátka: chromý pes, strakatá kravička i bojácný zajíček. A právě ten bojácný zajíček přišel, vlastně se přibelhal zrovna dnes. Zapomněl na svou plachost, vydal se až k městu na konečnou stanici tramvaje, nedal pozor a tramvaj mu přejela zadní nožku. A teď sedí pod stromem a pláče. Doktor Jajbolí ho utěšuje: „Nic to není, zajíčku, počkej malou chviličku!\" Vzal jehlu a nit a přišil uplakanému zajíčkovi docela novou nožičku, která se navlas podobala té, kterou mu elektrika přejela. Dobrý doktor Jajbolí dal zajíčkovi na novou nožku ještě záruční list, ušák vesele poskočil a byl pryč.
Jednoho dne přijel na koni sám divoký šakal a zdaleka mával telegramem s adresou: Doktor Jajbolí, ordinace pod košatým stromem, Evropa. V telegramu bylo napsáno: „Přijeďte hned do Afriky — stop — je tu mnoho nemocí — stop — tyfus, záškrt, od mlsání bolavá bříška, rýma, kašel, bolavé zoubky — stop — nutně vás zde potřebujeme — stop — všechny léky vezměte s sebou — stop — volá vás Afrika!!! — stop.
Zvířátka v Africe se nemohla doktorovy slíbené pomoci dočkat. I silný hroch ronil slzy, tak moc jej bříško bolelo, a což teprve ostatní zvířátka!
Doktor Jajbolí se dlouho nerozmýšlel. Vzal bílý plášť, do kufříku složil potřebné nástroje a léky a vydal se na cestu do Afriky. Afrika je ale daleko, tam se člověk pěšky nedostane. A co bude zatím s nemocnými zvířátky? Marně si lámal hlavu, uvažoval, jak jen nejrychleji dlouhou cestu do Afriky překoná. První pomohli doktorovi Jajbolímu vlci. Na jednoho z nich si sedl, druhý vzal do zubů jeho lékařský kufřík a už uháněli, jen se za nimi prášilo.
Běželi přes zasněžená pole, louky a lesy, až doběhli k ledovému moři. Přes moře však dosud nikdo pěšky nepřešel a doktor věděl, že se to ani jemu nepodaří.
„Ach, co když se tu teď utopím, co se stane s mými zvířátky?\" vzdychal doktor Jajbolí a smutně hleděl na široké, nekonečné moře.
Jeho smutné vzdychání uslyšela velryba. Připlula k němu a řekla: „Sedni si na můj hřbet, doktore, přes moře tě lehce přeplavím.\" Doktor Jajbolí se nedal dvakrát pobízet. Sedl si velrybě na hřbet, rozevřel svůj deštník, aby ho velryba proudem vody, tryskajícím z dýchacího otvoru na hlavě nepostříkala, a už plul jako na nejlepším parníku.
Šťastně přeplavali celé veliké moře, doktor Jajbolí se s velrybou rozloučil a ubíral se dál. Ale ani další cesta nebyla bez překážek. Před ním se zvedaly štíty vysokých hor. Jiná možnost nebyla, musel se tedy doktor škrábat nahoru. A zase začal vzdychat: „Ach, co když tady spadnu dolů, nikdo mě tu nenajde, nikdo mě nezachrání! Co potom bude s mými milými zvířátky?\"
Jak tak leze nahoru a vzdychá, uviděli ho orli, kteří měli hnízdo vysoko na skále, a přiletěli mu na pomoc.
Všechna africká zvířátka už doktora netrpělivě očekávala.
Hroší mláďata ležela na písčité pláži u moře a bědovala. Bříška malých hrošíků byla v jednom ohni, bolela, kroutila se a svírala. Už aby tu ten doktor Jajbolí byl!
I pštrosáčata plakala. Bolelo je v krku, hlava a žaludek, raději ani nemluvit!
Ve žraločí rodině také panoval smutek. Všechny malé žraloky bolely zoubky, protože zapomínali na jejich každodenní čištění.
Zvířátkům bylo čím dál tím hůře, už byla přesvědčena, že je s nimi konec, když se najednou na obzoru objevil veliký pták, který nesl na zádech jakousi podivnou věc.
Ta podivná věc na hřbetě velikého ptáka nebyl nikdo jiný, než dlouho očekávaný doktor Jajbolí. Už zdaleka zdravil všechna zvířátka a volal: „Všechny překážky jsem zdolal, zdolám i tu chorobu, nebojte se, bratři milí, nepůjdete do hrobu!\"
Doktor Jajbolí se dal ihned do práce. Hrochům změřil teplotu a nakázal: pohyb, vhodnou stravu a hlavně — tělocvik. A za to, že byli takoví hodní při jeho vyšetřování, dostal každý kousek čokolády.
I malá tygřata uložil doktor do postýlek. Ošetřil je, jak se patří. Trochou limonády jim dal zapít prášky, bříška natřel vodičkou. Zvířátkům, která mají záda jako kopečky — velbloudi se jmenují — dal to, co mají nejraději. Z veliké láhve se směli dosyta napít šumivé limonády.
Doktor Jajbolí nejedl a nespal, tolik měl práce se svými pacienty. Měřil jim teplotu, dával léky a dietní jídla, a co nevidět byla všechna zvířátka zdravá.
V Africe bylo zase veselo. Zvířátka se radovala, vzala se za tlapky, zatancovala si a zazpívala: Dnes už nás nic nebolí, nebolí, nebolí, vyléčil nás Jajbolí, dobrý doktor Jajbolí!
I žraloci vesele vyskakovali z moře, byli zdraví, zuby už je nebolely, chtělo se jim tancovat.
Malé hrochy už bříška také přestala bolet. Tancovali tak vesele, že se pod nimi zem otřásala a se stromů listí padalo.
V celé Africe zavládla radost a spokojenost. Zvířátka si dobře zapamatovala šlová doktora Jajbolího. Začala sportovat, jedla jen to, co jim nakázal, ne- mlsala, stále se myla a koupala. Vždyť, kdo by se nekoupal, když ví, že bude po každém koupání mladší a hezčí.
