y
Janko Hraško
Byla jednou jedna žena a ta neměla žádné děti. Jednou přebírala hrách a tak si vzdychla: „Kdybych tak měla aspoň tak malé děťátko, jako tento hrášek, hned by mi bylo lehčeji u srdce!“
Zanedlouho šel její muž orat a ona doma vařila oběd. Když přišlo poledne, zase si vzdychla: „Ach, kdybych tak měla někoho, kdo by zanesl mému muži oběd na pole.“ Tu se ozve cosi za pecí: „Já zanesu, matko!“ Žena se dívá, nic nevidí. „Kdo jsi, kde jsi, aby tě šlak trefil!“ říká si pro sebe.
„Copak mě nevidíte?“ odpovědělo to a skočilo zpoza pece na přípecek, z přípecku na lavici - a tam začalo tancovat. Bylo to malé jako hrášek a očka mělo jako perličky, tak se mu leskly až milo. „To jsem já, váš Janko, váš synáček!“ křičelo to. Když se matka dobře podívala, viděla, že se její touha splnila: má synečka drobného jako hrášek. A tak si ho pojmenovala – Janko Hraško.
„Nu, matko, dejte mi rychle najíst, a potom zanesu oběd otci,“ volal Hraško. Matka mu donesla plnou misku halušek a on od ní neodešel, dokud dno neviděl.
Potom mu matka uvázala na záda do plachetky mísu halušek pro otce a vidličku se lžící mu pod paži zastrčila. Hrnec s polévkou vzal Janko do ruky a šel na pole hledat otce.
Jde si v dobré náladě, vesele si pohvizduje, až tu přijde k potůčku. Začne se Janko škrabat na hlavě, co dělat, jak se dostat přes vodu? Dlouho se nerozmýšlel, vytáhl z podpaždí lžíci s vidličkou, do lžíce si sedl jako do člunu a vidličkou vesloval. Tak se šťastně přeplavil na druhou stranu.
Ale zdálo se mu, že se při potůčku dlouho zdržel, a tak se pustil do běhu. Jenže v tom zakopl o hroudu a bác! Spadl do příkopy. Hrnec se mu rozbil, polévka vylila a Janko Hraško se v ní začal topit. Rychle vytáhl vidličku, podepřel se o ni jako o tyč a počkal, až polévka odteče. Ale potom nastalo ještě horší trápení: jak se vyškrábat z příkopu.
Co neudělal! Postavil si z halušek most a tak se z toho příkopu osvobodil. Halušky zase posbíral a šel dál.
Jak uviděl otce, už zdaleka křičel: „Táto, táto, taťko můj, nesu vám jídlo!“ Sedlák se velmi podivil: vidí, jak k němu běží mísa, ale nevidí, že by ji někdo nesl. Zavolal: „Kde jsi? Co jsi?“ „Copak mě nevidíte? To jsem já, váš syneček, váš Janíček!“ Divil se otec těm slovům, vždyť přece věděl, že doma nemá žádného syna.
Ale ať je jak chce, když se mu Janíček ukázal, tak ho objímal a líbal, div ho z radosti neudusil.
Radoval se z té dobré pohody a potom dal Janko otci jídlo. Otec se ptá: „Jak to, žes mi nedonesl polévku?“ Milý synek praví: „Vskutku ne, taťko, protože přišel pes a rozbil mamce hrnec. Tak vám polévku neposlala.“ Otec tedy začal jíst halušky, ale ty mu křupaly v zubech. Zeptal se, proč ty halušky tak skřípou v zubech, a chytrý Janko říká: „Ale to mamka tak špatně mák utloukla, proto jsou takové.“
Ale otec poznal lež, neboť viděl na haluškách písek a hlínu. Začal sundávat řemen z kalhot, že Janka vyplatí. Ale ten nelenil, vzal nohy na ramena a utekl k volům, dovtípil se, že by to bolelo.
Když se sedlák najedl, vrátil se zase ke své práci a nedbal toho, že mu syn utekl. Vezme do rukou pluh a tu Janko Hraško začne volat ve volském uchu: „Hejsa, Kešo, hejsa!“ Otec přišel k němu a pořádně mu vytahal za vlasy, že mu splašil voly. Ale pak poznal, že Janek může být dobrým poháněčem, a velmi si ho oblíbil.
Vtom kolem jede pán na koni a nemůže se vynadivit, když slyší hlas, ale poháněče nevidí. Ptá se sedláka, kdo to křičí. Sedlák mu všechno řekl a ukázal mu Janka Hraška ve volově uchu. Pánovi se rozsvítily oči: „Neslýchaný div, takový chlapeček. Sedláku, prodej mi ho, dám ti za něj dvacet dukátů.“ „Neprodám, vaše milost, vždyť je to má krev!“ „Dám ti padesát dukátů!“ „Nemohu, vaše milost, i když by se mi ty peníze moc sešly.“ „Tak ti dám sto dukátů. A radím ti, ber, dokud to myslím dobře, nebo se může stát, že nedostaneš vůbec nic!“ Tu Janko Hraško mrkne na otce: „Jen mě dejte, tatínku, vždyť já mu uteču!“
Pán tedy vyplatil sedlákovi peníze a Janka Hraška zavřel do krabice mezi samé dukáty.
Krabici nacpal do vaku na sedle, vysedl na koně a hurá domů! Těšil se, jakou radost bude mít jeho žena, když jí donese tuto živou hračku.
Ale Janko Hraško dlouho neotálel, vyndal z haleny nožík, provrtal v krabici i ve vaku dírku a vypustil postupně všechny dukáty na cestu.
Potom se spustil sám. Snadno trefil zpátky, neboť mu dukáty ukazovaly cestu. Bylo jich tolik, že je sotva stačil posbírat a dovléci domů.
„Jak vidíte, taťko a mamko,“ křičel, „teď máte peníze i synáčka!“ A oni ho objímali a líbali, ještě dobře, že ho radostí neudusili.
A potom spokojeně žili, neboť měli i synečka pro radost , i peníze na živobytí.
