y
Poklad v lese
Je zlé onemocnět v zimě, ale ještě nepříjemnější v slunečních jarních dnech. Janek, třebaže nerad, musel do postele. Aby mu nebylo smutno za přáteli a hrami, přinesla mu mamka pohádkovou knížku. Zaujala ho, četl celé hodiny. Nejvíc příběh o pokladu zbojníků. Schovali poklad docela nenápadně nedaleko chodníčku, po němž denně chodívali. Ale je zajímavé, že třebaže ho nijak hluboko nezakopali, dosud ho nikdo nenašel... „Co kdyby jsem třeba já...“ zamyslel se Janek.
Po uzdravení se potkal Janek ve škole s kamarády Jožkou a Mirkem. Přivítali se srdečně a velice rychle. „Umíte zachovat tajemství?“ obrátil se na ně tajnůstkářsky. „Samosebou! O co jde?“ popadla oba zvědavost. „Chtěl bych se s vámi poradit. Ale to tajemství se nesmí nikdo dozvědět... V našich lesích … je poklad. Četl jsem o tom, nikdo ho dosud nenašel. Co kdybychom zkusili štěstí...“ „Založíme si spolek na hledání pokladu“, navrhl Mirek. „ ... a odpřísáhneme, že nikomu nic nevyzradíme“, připojil Jožka. V té chvíli se všem v očích tajemně zablýsklo. Zrodil se tříčlenný spolek „Bratrstvo pokladu“ .
V následujících dnech se scházeli tři členové „Bratrstva pokladu“ v koruně košaté lípy pod záminkou sbírání květu. „Musíme si sestavit přesný plán“, radili se. Janek vytáhl velkou mapu okolí. Odevzdal ji Jožkovi. „Zakreslíš na ní cesty barevnými pastelkami a povedeš deník. Každý týden přezkoumáme okolí jedné cesty anebo chodníčku. To by bylo, abychom poklad minuli... Ale“, zdvihl výstražně prst „před ostatními kluky ani muk!“ „Dobře, ale ještě bychom potřebovali zvolit kapitána.“ Mirek a Jožka se podívali souhlasně na Janka: „Ty jsi objevil stopy, za pokladem nás i povedeš.“
Ostatní chlapci hrávali dál na nádvoří fotbal nebo se ukrývali okolo dřevníku a kůlen. Bývali často špinaví, zaprášení a umaštění olejem. Děvčata jednou nazvala umouněnce „Potkani“ a přezdívka jim zůstala.
Protože se Bratrstvo pokladu už asi týden na dvoře neukázalo, zdálo se to podezřelé. „ Co se nám tak vyhýbají?“ Petr, vedoucí „Potkanů“, svolal poradu na sklepní schody. „Nejvíc nám chybí Janek. Dobře hraje a dává góly...“ „Mně nechybí“ vztekal se Zdeněk s věčně střapatou kšticí. „No, i mě štve to jejich tajnůstkářství. Vyhýbají se nám. Budeme na ně muset někde počkat a namlátit jim!“ „Ne, to snad není třeba“, mínil Petr. „Nás je víc. Je třeba vymyslet fintu, aby ptáčkové sedli na lep.“
Janek, Jožka a Mirek už mezitím uskutečnili první průzkumnou cestu. Vešli do lesa chodníčkem podél potoka. Po delší chůzi a únavě se usadili u pramene. Zásoby jídla jim chutnaly jako nikdy jindy u stolu. A po hostině seběhli k potůčku. „ Uděláme si mlýn“, navrhl Jožka a už zastrkoval rozvětvené proutky do koryta potůčku. Delší rovný prut použil jako hřídel, nožem ho rozštěpil a do rozštěpů vsunul lopatky. Mlýn se okamžitě roztočil a brzy za ním i druhý a třetí. „Já budu mít i mlynáře“, vykřikl Janek jen co pohnul větším kamenem na dně. Našel pod ním malé ráčky. „Neboj se, ráčku,“ chytil ho nad klepety a přenesl ke svému mlýnu, „budeš u mě mlynářem.“ Ráček se při přenášení roztřepal, ale ve vodě se uklidnil, jenom zalezl ke kameni. Odtud byl ochotný hlídat mlýn i potom, co chlapci odešli.
V pondělí ráno našel Petr trojici „tajnůstkářů“ s hlavami dohromady. Něco si šeptali, když však zpozorovali Petra, hodil Mirek něco do tašky a hovořit přestali. Ve vyučování spěchal Petr poslat lístek Zdenkovi: „ Po zazvonění odlákej trojici na dvůr a zadrž je tam po celou přestávku!“ Když byli chlapci na dvoře, prohlédl Petr Mirkovu aktovku. Hvízdl překvapením, když našel mapu s různými čarami a značkami. Rychle ji strčil do kapsy a vyběhl ven.
Mirek skoro plačky oznámil Bratrstvu ztrátu mapy: „Potkani po nás pasou. To je jejich dílo“, rozvážně usoudil Janek. „Ale nic nezískali. Mají jen mapu, o pokladě nevědí. Nakreslíme si novou mapu.“ Do další cesty byla mapa nakreslená. Tentokrát byla cílem mýtina pod vrcholem hory. Byl z ní pěkný výhled na celé okolí. A příjemně bylo i na místě samotném. Mezi keříčky mladého porostu se na chlapce usmívaly voňavé maliny. Pochutnali si na nich dosyta, dokonce si i do hrnků nasbírali. Kvečeru se těžko loučili se štědrým maliním.
Zatím „Potkani“ dumali nad první mapou, ale nic z ní nevyčetli. Rozhodli se proto, že budou „odrodilce“ pozorovat. Po další neděli byli moudřejší. Zjistili, že tajnůstkáři chodí kvůli něčemu do lesa a rozhodli se, že se dají na špionáž. „Však my si to zjistíme“, vytahovali se. „Překvapíme je, ani se nenadají“ Přichystali si na cestu soupravy luků, dýky, sekyrky a na zamaskování křiklavé indiánské čelenky.
Bratrstvo si mezitím vybralo skalnatý úsek kopců. Z předešlých túr už měli hodně zkušeností. Věděli, kde je voda, maliny, kde se obvykle vyhřívají malé lištičky. Jednou by si je chtěli zblízka vyfotografovat. Jen o pokladu dosud nikde nic. Nu ale pokaždé se setkali s tolika novými zajímavostmi, že na poklad skoro i zapomínali. Když už je dlouhý průzkum unavil, zatoužili si odpočinout. Rozhodli se pro mýtinku u pramene. Ale už z dálky rozeznali podivný křik a vřískání. Takový kravál nikdy v lese nebýval. Co se tam může dít? K místu se přibližovali opatrně a se zlými předtuchami. Za chvíli se jim otevřel pohled na mýtinku. Zhrozili se. Na loučce skákali divocí indiáni, šermovali, házeli dýkami a sekerkami do kmenů stromů. I medvěd by se jich polekal. Tomuto místu je třeba se bezpodmínečně vyhnout.
Rozhodli se, že nebezpečné místo šikovně obejdou. „Musíme změnit kurz“, odborným názvoslovím to zdůvodnil Janek. Vydali se tedy dostatečnou oklikou, ale sotva udělali několik kroků, doletěl k jejich uším srdceryvný výkřik. Zastavili, poslouchali. Výkřik a sténání se opakovaly a ani po chvíli neustaly. „Neštěstí“ proběhlo jim myslí. Bez rozmýšlení vykročili směrem, odkud slyšeli pláč. Jaké bylo jejich překvapení, když v roští našli poraněného indiána. Domluvili se s ním snadno, nebyl to přece nikdo jiný než spolužák Zdeněk. Uplakaný ukazoval nohu, ze které kapala krev a slzy mu stékaly po tváři. Janek přistoupil beze slova k raněnému, vytáhl z batůžku čistý kapesník a obvázal raněnému kotník. Mirek s Jožkou se chytili za ruce, vytvořili pro raněného sedadlo. Věděli, kam ho mají zanést. Zdeňkův vzhled mluvil přece jasnou řečí, že indiáni u pramínku není nikdo jiný než „Potkani“.
Indiáni hned přestali vyvádět a překvapeně hleděli na divný průvod, který se k nim blížil. Raněného položili na trávu. Když se utišil, přiznal se, že se rozběhl se sekerkou za zajícem. Při běhu dolů prudkým kopcem zakopl o pařez a narazil na kámen. Janek tušil, že se Zdeněk hodně vylekal. Utěšoval ho, ať si jen pořádně odpočine, potom bude moci s ovázanou nohou vyjít.
V Zdeňkových očích bylo možno číst vděčnost, ale Petr si neodpustil zlostnou poznámku: „Nemuselo by se mu to stát, nebýt vás, to bychom se za vámi nepustili.“ „Nemuseli jste sebrat mapu a vymýšlet! Proč jste se nezeptali, o co jde“, opětoval s výčitkou Mirek. „Myslel jsem že byste se nebyli přidali, ale když chcete, nic nezatajíme“ zamíchal se do řeči Janek za „Bratrstvo pokladu.“
Za týden už putovaly obě skupiny společnou trasou. Po důkladné obhlídce vyvýšenin a kopců se věnovala výprava odpočinku a hrám. Závodili v běhu, v skocích do dálky a do výšky. Soutěžili, kdo najde víc hub. Mirek vyhlásil cenu pro toho, kdo najde nejkrásnějšího brouka. Jožka slíbil odznak tomu, kdo pozná nejvíc lesních stromů a rostlin.
Po několika společných výpravách poznali už celé nejbližší okolí. Neprobádané zůstaly jen vzdálené úseky Údolí ticha. Kvůli velké vzdálenosti se nedalo pomýšlet, že zvládnou obhlídku za den. Byl už konec školního roku, počasí teplé, výletníků všude přibývalo. Není divu, že chlapci dostali doma povolení přenocovat v lese. V sobotu putovali s nabalenými potřebami. Když se dostali na místo, schylovalo se k večeru. Práce jim šla pěkně od ruky, že je mnozí sousedé z turistického tábora dokonce obdivovali: „Odkudpak jste, kamarádi? Vždyť vy jste rození turisté...“
V novém prostředí chlapci povečeřeli a uložili se k odpočinku. Nebýt ráno ptačího zpěvu nebyli by ani vstali, jak se jim krásně odpočívalo. Na stromech už hopkaly veveřičky, vřískaly straky. Chlapci vyskočili, seběhli k pramínku, umyli se a proběhli kolem stanů. Nový slunečný den jim nabízel tisíce příjemných zážitků.
Výprava hledačů pokladů podrobila průzkumu cesty a chodníčky v těchto končinách lesa, ale po dukátech zase ani stopy. Jen Janek s Mirkem se občas shýbli po kamínku nebo broučku a zajímavější nálezy ukládali do krabičky.
Ve svých cestách chlapci neustávali. Ani nezpozorovali, že léto končí, poklad nikde, ale oni stále nacházeli v lese nové a nové věci. Když se objevili opět ve škole, třídní učitel je téměř nepoznal: „Zesílili jste, opálili se a vyrostli, chlapci“, a přitom se zálibně díval na hledače pokladu. „Nebyli jste snad v černé Africe?“ „Kdepak!“ mávli ledabyle rukou! „chodívali jsme trochu do lesů...“ Nechtělo se jim moc vyprávět. Ještě vyjde najevo neúspěch s pokladem a zbytečně se stanou terčem posměchu. „Dobře, že to vím“ pokračoval učitel. „Znalce lesa musím využít při doplnění našich přírodopisných sbírek.“
Když potom přinesli chlapci do kabinetu svoje příspěvky, učitel nevycházel z údivu. Pěkná hromádka motýlů a brouků, uskladněných pečlivě v krabičkách, herbář květin a listů s přesnými záznamy, kdo a kdy nález našel. „Chlapci moji“, zářil učitel. „Vždyť vy jste sem přinesli úplný poklad!“
Když se později chlapci opět vraceli z lesa s plnými kapsami šípků a lískových oříšků, přiblížil se Janek k Petrovi, aby se mu svěřil s výčitkami svého svědomí: „Nevím, zda jsem se tehdy před rokem nedal hodně unést fantazií. V té knížce... o pokladu... Zda to bylo vůbec o našich lesích, nebo jestli nás někdo nepředběhl...“
„Nic si nevyčítej“, upokojil ho Petr. „Ani já, ani ostatní vůbec nelitujeme. A z lesa už bychom nešli. Ani kdyby ses v jiné knížce dočetl, že poklad je docela určitě u kůlny nebo v dřevníku.
