y
Divné království
Žilo v jednom městě jedno děvčátko. Kdo ho potkal ráno jistě by si pomyslel: jaké pěkné děvčátko. A takové čisťoučké a upravené dítě je určitě i poslušné, všude udržuje pořádek a často se myje.
Ale Zuzka – tak se naše hrdinka jmenovala, nesměla ani na chviličku zůstat sama. Stačila sekunda bez dozoru a už byla k nepoznání. Když ji maminka nedovedla až do třídy, protože spěchala do práce, během těch pár kroků od branky mateřské školy zmizel účes, bílé punčošky už nebyly bílé a ruce? No hrůza!
Soudružka učitelka jen zalomila rukama, musela nechat ostatní děti a věnovat se Zuzce. Něco spravit mýdlem, něco jehlou. Ale nejzáhadnější věci se kolem naší Zuzky dály na procházkách. Za zástupem dětí zůstávaly nejrozmanitější stopy.
Slupka z banánu, na kterou šlápl jeden pán
anebo mnoho a mnoho nejrozmanitějších papírků, které jesličkáři, děti ještě hloupoučké, považovaly za sníh.
Vyskytl se i chleba, rohlík, kus koláče, salám nebo sýr. Ale světe, div se, potraviny – stopy zůstávaly na chodníku jen do tmy.
Když však po noci zasvitl nový den, na chodníku bylo opět čisto, dokud nešly na procházku děti z mateřské školy, do které chodila ta naše prapodivná Zuzka. Všechno by bývalo šlo takto i nadále, kdyby ne... Ale raději poslouchejte!
Jednou večer, když maminka nemohla jít pro svou dceru do školky a tatínek byl na služební cestě, šla Zuzka sama domů. Jako vždy zůstával za ní chodník stop, který – kdoví jak – dokázala neustále vyrábět.
Jde, jde a najednou jí zastoupí cestu nějaký divný tvor. A za ním ještě jeden. Hluboce se před děvčátkem uklonili a pronesli lidským hlasem: „Paní naše, hned tě máme odvést do paláce našeho pana krále!“
A ti divní tvorové vedli Zuzku tmavými chodbami, vešli do jakýchsi ještě tmavších chodeb, až se rozletěly
dveře a Zuzka se ocitla před samotným vládcem této podzemní říše.
Byl to také stejný tvor jako všichni ostatní, jenomže starší, a hluboce se Zuzce poklonil. „Nu tedy, přišla jsi,“ řekl. „To mě těší. Jsem už starý, potřebuji se poohlédnout po nástupci. Naše volba padla jednohlasně na tebe. Vítej, ó naše královno.“
„A kdo jste vy?“ zeptala se vyděšená Zuzka.
„Ty nás neznáš?“ podivil se král. Vždyť nás už tak dlouho živíš, chystala jsi nám na chodník chleba s dobroučkým máslem, salám, sýry a všelijaké jiné dobroty. To jsme přece my, tví potkani a mouchy!
Zuzka, už tak dost vystrašená, se vylekala ještě víc a začala plakat, že chce jít k mamince a tatínkovi.
Král a jeho poddaní se tuze divili, jaké zvuky to děvčátko vydává. Mysleli si, že je hladové a proto jeden přinesl nakousnutý rohlík, jiný ohryzek z jablka, třetí kost... docela každý se snažil něčím přispět. Vidíš, říkali, to všechno máme od tebe a od takových dětí, jako jsi ty. Ale Zuzka jen plakala a plakala, že chce jít domů.
To už se král rozzlobil. „Nejdřív nám tak dlouho prokazuješ obrovskou péči, chceš se vetřít do naší přízně. Krmíš nás, my si tě za to vážíme a když chceme prokázat nejvyšší vyznamenání a chceme tě vyvolit za svou královnu, začneš vyvádět. Odmítáš? Dobře, ale kdo jednou uviděl naši říši, poznal naše tajemství, ten už tu musí zůstat navždy. Mohla bys nás prozradit lidem a potom, běda nám.“
„Nechtěla jsi být naší královnou, budeš naším zajatcem. Takový je zákon. Stráže, odveďte ji!“
Smrákalo se. Zuzčina maminka ještě, že sejde do sklepa pro brambory a zajde naproti své dcerce, kdoví, kde se tak toulá.
Sešla maminka do sklepa a koho tam v koutě nevidí spát: svou Zuzku. Vzala ji do náruče a odnesla domů. Něžně jí domlouvala: „Ty motovidýlko, kam jsi to zase vlezla? Kdo to kdy viděl, spát ve sklepě?“ Zuzka neprozradila nic ze svého dobrodružství, ale od toho večera už všechny odpadky dávala tam, kam patří.
Tento příběh se mohl stát kterémukoliv nepořádnému děvčátku, ať už se jmenuje Zuzka, Ingridka anebo Mirka. Ale stejně tak se mohl stát i nepořádnému Jankovi, Jirkovi nebo Pavlovi. Hádejte, děti, proč?!
