y
O Jankovi Polínkovi
V domečku na břehu potoka žil muž se ženou. Neměli dětí a to je velmi trápilo. Jednoho dne praví žena mužovi: „Podívej, starý! Když se nám už žádné děťátko nenarodilo, vystrouhej aspoň nějaké ze dřeva.“
Muž měl právě trošku času, vyhledal teda pěkné lipové polínko a vyřezal z něho chlapečka. Krásný chlapeček to byl, vypadal i chytře, i statečně, měl jen jedinou chybu, že nebyl živý.
Ale mamka si ho i tak k srdci přitiskla, do plíneček zavinula, do kolébky vložila, kolébku rozhoupala a takto mu zazpívala. Hajej, dadej, synáčku, upeču ti buchtičku, uvařím ti sladké kaše, potěšení naše. Zazpívala poprvé, dřevěný chlapeček zamžikal očkama. Zazpívala podruhé, dřevěný chlapeček zahýbal ručkama. Zazpívala potřetí a tu dřevěný chlapeček vyskočí z kolébky, objímá mamku i otce.
Janko Polínko rostl jako z vody a s vodou si i dobře rozuměl. Otec mu zhotovil malý člun a Janko na něm plaval nahoru dolů potokem, a pokaždé nachytal plno ryb. Tak pomáhal otci shánět živobytí. A mamka mu nosívala k vodě oběd.
V hustém lese na druhé straně potoka žila čarodějnice. Častokrát zaslechla, jak Jankova mamka volá svého synečka, a naučila se její píseň. Jednoho dne za poledne přikradla se na břeh potoka a zazpívala: „Pojď sem, drahý synečku, přinesla jsem buchtičku, nesu ti i sladké kaše, potěšení naše.“ Janko Polínko ji slyšel a divil se: hlas je jakýsi jiný, chraptivý, ale píseň je mamčina. Možná, že mamka prochladla a ochraptěla, nesmí ji nechat dlouho čekat. Obrátil se se svým člunem a připlul na to místo, kde slyšel zpěv.
Ale jen co vystoupil na břeh, zpoza keře vyskočila čarodějnice, chňapla chlapce a běžela s ním do své chalupy uprostřed hlubokého lesa. Zamkla ho do komory a šla roztopit pec, že Janka upeče.
Věděl už, chudáček, že je zle, ale hlavu neztratil. Rozhlédl se po komoře, jestli se z ní nedá utéct. Jak se tak rozhlíží, uvidí v koutě myší díru. No to je něco!
Začne se tou dírou z komory prohrabávat. Všechny nehty si polámal, prsty do krve odřel, než se mu podařilo prohrabat se ven. On z komory – a čarodějnice do komory! Hledá ho, neboť oheň už v peci plápolá.
Ale komora je prázdná, ve stěně prohrabaná díra. Hned věděla, kolik uhodilo, a pustila se za Jankem. On tři kroky, ona jeden – už – už ho polapí!
A tu si chlapec všimne vysokého dubu, větve má až pod samotnými oblaky. Začne se na ten dub škrábat, hbitě jako veverka, raz - dva a je na vršku. Tam si sedne na větev a čeká, co teď bude.
Čarodějnice se vzteká, div se zlostí neroztrhne: ale chlapec je - vida, támhle, - docela blízko, ale přece jen daleko. Dávno už zapomněla lozit po stromech. Vrátila se do chalupy, donesla si tři sekery a začala ten velikánský dub stínat.
Zle je, zle je, uvědomuje si chudák Janko. A právě vtom uvidí na obloze hejno divokých hus. Zavolá na ně prosebně: „Husičky, husičky, vezměte mě na křídla, zaneste mě za hory, do mamčiny komory, tam se dobře nazobete, vody pěkně napijete.“Ale husy mu řekly: „Za námi letí druhý houf, ať ten tě vezme.“
Právě tehdy se čarodějnici zlomila první sekyra, a dub se zachvěl. Janko Polínko hledí, vyhlíží, kdo by mu pomohl v neštěstí.
A tu zpozoruje na obloze druhé hejno hus. Zavolal na ně úpěnlivě: „Husičky, husičky, vezměte mě na křídla, zaneste mě za hory, do mamčiny komory, tam se dobře nazobete, vody pěkně napijete!“ Ale husy mu odpovídají: „Za námi letí ještě jedna husa, ta ať tě vezme.“
V tu chvíli se čarodějnici zlomila druhá sekera a dub se nebezpečně zakymácel, už-už se svalí.
Tu letí nad samým vrcholkem osamělá stará husa. Janko Polínko zavolá zoufalým hlasem: „Huso, huso, husičko, vezmi mě na křídla, a zanes mě za hory, do mamčiny komory, tam se dobře nazobeš, po chuti napiješ.“
Husa mu řekla: „Rychle si mi sedni na záda!“ Janko Polínko si na sedl a v tu samou chvíli se velikánský dub s praskotem svalil na zem. Stará husa přeletěla nad ten veliký, hluboký les.
Přeletěla i nad potokem a usedla s Jankem na střechu jeho rodného domečku. Janko Polínko nakoukne komínem do jizby a vidí, jak tam otec s mamkou při obědě sedí, ale jíst - nejedí, synečka oplakávají, slzy jim do mísy kapkají.
A tu zavolá: „Neplačte, otče a mamko moje, vždyť jsem tu!“ Ta radost se nedá slovy popsat! Všichni tři plakali, ale teď už štěstím. Dokonce i stará husa potajnu slzu uronila.
A dál už ani neletěla, zůstala bydlet v domečku na břehu potoka, a nikdy toho nelitovala.
