y
Srneček Parůžek
PROČ BYLO SRNČÁTKU SMUTNO?
Přišlo na svět srnčátko. Načervenalou srst mělo pocákanou bílými flíčky. Čumáček mělo sametově černý, oči velké, uši ještě větší. A nožky jako jehličky. Máma mu dala jméno Parůžek.
Jen co mu nožky trochu zesílily, zachtělo se Parůžkovi poznávat svět. Všechno bylo pro něho nové a krásné. Ptáčci, veverka, houby i pestrobarevné květy. Jednou z mýtinky zaletěli do lesa dva motýli. Hráli si na honěnou a přiletěli až k srnčátku. A to bylo to nejkrásnější, co srneček Parůžek dosud viděl. Nejen proto, že motýlí křídla hýřila barvami, ale motýlci se honili a vesele skotačili. Kromě ptáků a veverky všechno v lese stálo na jednom místě. Jak stromy, tak keře, houby i kytice kapradí.
A motýli si hráli na honěnou! I srneček by si rád pohrál, ale když se přidal do hry, motýli se polekali a letěli pryč, pryč, až se ztratili ve vysoké trávě na kraji lesa. Marně je Parůžek hledal, marně volal, víc se neukázali.
Srnčátko se vrátilo k mámě. „Co jsi takový smutný, Parůžku?“ zeptala se máma. „Tak bych si chtěl hrát, a nemám s kým. Ani motýli se se mnou nechtějí honit, vůbec nikdo!“ Od té doby srneček Parůžek stále víc toužil po kamarádovi, s nímž by mohl všelijak dovádět. Přece máma si neumí tak hrát.
Ale nikdo se nechtěl s Parůžkem kamarádit. Když se přiblížil k ptáčkům, uletěli. Když se přidal k veveřičce, udělala hop – a byla na vysokém stromě. Motýli se mu zdálky vyhýbali.
Jenom jednou si chvilku pohrál se žabkou. Zelená žabka skákala a srneček skákal za žabkou. Žabka hop, i Parůžek hop – a tak to chvilku šlo. Až žabka skočila do kaluže a už jí nebylo.
„Pojď ven, žabko, chci si ještě hrát!“ volal srneček Parůžek na žabku. Žabka vystrčila hlavu s velkýma očima a povídá: „S tebou si nehraju, já se tě bojím.“ Až tehdy srnečkovi svitlo, že si s ním žabka vůbec nehrála, ale utíkala před ním.
Zase bylo Parůžkovi smutno. „Proč si se mnou nikdo nechce hrát?“
KAMARÁD BY I BYL, ALE NECHCE SE MU BĚHAT
Jednoho dne máma Srnka vzala Parůžka na delší procházku. Dva kopce a dvě údolí přešli a v třetí se zastavili. Máma si lehla do stínu, neboť slunce bylo ještě vysoko a hřálo. Srnečkovi se však nechtělo ležet. Motal se okolo mámy a stále odbíhal dál a dál. Najednou přišel pod košatý dub – a pod dubem se třpytí studánka. Nevelká, ale čistá jako zrcadlo.
Parůžek ještě studánku neviděl. Zatím chodíval pít jen ke zpívajícímu potoku. Studánka nezpívala, jen se potichu třpytila. Zvědavý srneček přišel k studánce, odvážně se rozkročil a nahnul se, že ten div očichá. A co vidí? Ve studánce je docela stejný srneček jako on!
Parůžek se velice zaradoval, že vidí druhého srnečka. Tomu je jistě taky smutno, bude si chtít pohrát. To bude jeho kamarád! Mrkl na tamtoho ve studánce – a ten mrkl na něho. Pravdaže, jenom čeká, kdy si začnou hrát. Ještě jednou zamrkal, aby si byl jist. Srneček ve studánce stejně tak čtverácky zamrkal nejdřív jedním, pak druhým očkem.
„Vítej!“ oslovil ho Parůžek. Ten ve studánce jen otevřel tlamičku, ale hlásku nevydal. „Copak neumíš mluvit?“ Tamten zase otevřel tlamičku – a zase nic nebylo slyšet. „Vyplázni jazyk! Takto...!“ Srneček ve studánce jazyk vyplázl. „No vidíš, jazyk máš – a pořádný! Tak něco řekni?“ Zase nic. „Řekni: My jsme dva odvážní kamarádi!“ Ticho.
„To nic“, upokojuje srneček Parůžek sám sebe i toho ve studánce. „I když neumíš mluvit, hrát si můžeme. Pojď ven, proběhneme se!“ Parůžek skotačivě vyskočil, potom se rozběhl. Po pár skocích se ohlédne – toho druhého nevidí.
Parůžek se vrátil ke studánce. Podívá se - a ten druhý na něho spokojeně hledí. „To bude jakýsi podivín... Anebo lenoch, nechce se mu běhat,“ dumá Parůžek. A nahlas praví: „Nesmíš být líný, to se nesluší!“ Tak to slýchal od mámy. Srneček ve studánce jen hledí a otvírá tlamičku. „Tak půjdeš, nebo ne?“ vábí Parůžek kamaráda, ale ten nic. Parůžka přešla trpělivost. Najednou od zlosti vyplázl jazyk. A světe div se! Ten ve studánce se ani chvilku nerozmýšlel. V tom samém okamžiku vyplázl jazyk i on. A k tomu jaké jazyčisko!
To už srnečka Parůžka docela rozzlobilo. Musí se na toho darebáka podívat zblízka! Skloní hlavu, až se sametovým čumáčkem dotkne chladné hladiny. I srneček ve studánce přibližuje čumák k jeho čumáku. Najednou se všechno rozhýbalo – i srneček ve studánce se začal vlnit a směšně prohýbat.
JÁ JSEM SRNEČEK PARůŽEK A KDO JSI TY?
Jak se studánka začala vlnit a srneček v ní se směšně rozhoupal, napadlo Parůžkovi, že tomu druhému vlastně ani neřekl, kdo je. Možná proto se s ním nechce hrát, kdoví. Ne možná – jistě! Počkal tedy, až se ten druhý přestal houpat a prohýbat a potom řekl: „Já jsem srneček Parůžek a ty jsi kdo?“ Teď se ten ve studánce určitě ozve, jak není němý. No...? Neozval se, tedy opravdu neumí mluvit. „Půjdeš si se mnou hrát?... Jdeš, jdeš...?“A Parůžek pokaždé, když se zeptá, kývá ušatou hlavou. I ten druhý přikyvuje, až se mu uši rozhoupaly.
„No vidíš, přece jen budeme kamarádi! Pojď tedy!“ Srneček ze studánky však nešel. Parůžek se znovu musel vrátit. A zase netrpělivě vnořil sametový čumáček do studánky. Studánka se rozvlnila a rozhoupal se i srneček v ní. Celý se pokřivil, uši, čumák, i nohy má jako křivé větvičky. „No dobře, když je ti zatěžko vylézt ze studánky, můžeme si hrát i takto,“ řekl Parůžek. „Zůstaň ve studánce a já tě budu houpat. Kdybys věděl, jak jsi směšně pokřivený! Kdybys jen věděl!“
Tak si Parůžek začal hrát novou hru. Počkal, až studánka přestala houpat svého rozmazleného srnečka. Potom znovu ponořil čumák do vody a navíc s ním pořádně zatřásl. Přitom byl srneček-kamarád tak směšný, že ani nebyl srnečkem, jenom jakýmsi klikyhákem. Až později se zase stával srnečkem.
Byla to docela dobrá zábava. „No vidíš, přece jsme si vymysleli veselou hru,“ pověděl Parůžek tomu druhému, když se přestal houpat. „Připadá to to taky legrační?“ Ten ze studánky jen čtverácky hleděl na Parůžka. „Tak ještě si budeme hrát?“ povídal Parůžek vesele. Už-už chtěl znovu ponořit čumáček do chladné vody, že ji rozhoupá, když ho cosi předběhlo. Pořádně to žbluňklo, až to Parůžka pořádně postříkalo, a ze srnečka ve studánce zůstala černá kaňka.
PROČ JSI MI UKRADLA KAMARÁDA, TY POTVORO JEDNA!
Co to žbluňklo do vody? Nebylo to nic jiného než – žába. Ne malá zelená, ale velký skokan. Spokojeně si skokan poskakoval ke studánce. Chtěl se ochladit, neboť mu bylo horko. Už byl docela blízko, že cítil příjemný chlad – jenomže uviděl srnečka. Polekal se takového obra, jediným velikánským skokem se vrhl do studánky a pořádně ji zakalil. Studánka už není jako zrcadlo. Marně hledá Parůžek kamaráda, nikde ho nevidí. Ani ve studánce, ani vedle studánky.
A zvědavá žába ještě vystrčí hlavu, hlupačka! „Ty potvoro, proč nám kazíš hru?“ vykřikl Parůžek, až se skokan rychle schoval na dno. A voda je ještě kalnější. Parůžek chvíli hledí do studánky, čeká, zda se přece jen druhý srneček neukáže. Hladina studánky se už uklidnila, ale vůbec není průzračná. Marně Parůžek kulí oči, nic v ní nevidí. Parůžka rozzlobilo, že jen co si našel kamaráda a začal si s ním hrát veselou hru, hloupá žába mu ho ukradla. „Počkej, žábo, já ti dám krást kamarády!“ A předníma nohama skočil rovnou doprostřed studánky. Dupe a dupe. Skokan se však stáhl pod břeh a tam v díře čeká, až se Parůžek vyblázní. A už se vybláznil. Ale studánka je úplně hustá od kalu. A Parůžek stojí, stojí nad ní zarmoucený. Zlá žába! Protivné žabisko! Tak ho našla máma Srnka. „Co tu stojíš tak smutně, Parůžku? A kdo tak zakalil studánku? Snad ne ty?“
Parůžek mámě všechno povyprávěl. O kamarádovi ve studánce, o tom, jak si hráli a jak mu žába hru pokazila. Když skončil, máma Srnka se začala smát a smála se dlouho-předlouho. A když si od smíchu vydechla, řekla: „Ty můj Parůžku hlupáčku!“
