y
Jakýpak je to pták
Žila – byla husa. Byla velmi hloupá a závistivá. Všem záviděla, se všemi se hádala, na všechny syčela... Všichni nad ní pokyvovali hlavou a říkali: „Inu – husa!“
Jednou husa uviděla na rybníce labuť. Zalíbí se jí její dlouhý krk. „Takový krk by se mi hodil“ - řekla si husa a hned poprosila labuť: „Pojď, budeme měnit. Vezmu si tvůj krk a já ti dám svůj!“ Labuť se chvilku rozmýšlela a pak souhlasila. Vyměnily si tedy krky.
Husa, jde a neví, co má dělat s dlouhým labutím krkem. Otáčí jím, povytahuje jej, zahne jej do oblouku – všechno je nepohodlné.
Uviděl ji pelikán a dal se do smíchu. „No ty ale vypadáš! - Nejsi ani husa ani labuť! Che, che, che!“ Husa se urazila a chtěla zasyčet na posměváčka, ale tu si všimla pelikánova zobáku s velkým lalokem. „Takový zobák by se mi hodil“ - řekla si husa a hned na pelikána: „Pojď, budeme měnit: Vezmeš si můj červený zobák a já dostanu tvůj s lalokem!“ Pelikán se smíchem souhlasil. Tak si vyměnili zobáky.
Huse se začínalo tohle měnění líbit čím dál víc.
A tak si ještě s čápem vyměnila nohy: za svoje ťapky dostala tenké čapí nožky.
S vránou si zas vyměnila svoje velká bílá křídla za černá vraní křidélka.
Dlouho přemlouvala páva, aby vyměnil svůj pestrý chvost za její kraťounký ocas. Nakonec ho přece přemluvila.
Dobrák kohoutek daroval huse svůj hřebínek, lalůčky a dokonce i svoje „kykyryký“.
Teď už se husa nepodobala vůbec nikomu. Prochází se po dvoře na čapích nožkách, mává vraními křidélky, labutím krkem kroutí na všechny strany. Tu jde proti ní hejno hus: „Gagaga, jakýpak je to pták?“ - divily se husy. „Jsem husa!“ - vykřikla husa – Měnilka, zamávala vraními křidélky, zakroutila labutím krkem a zakřičela na celé pelikání hrdlo: „Kykyryký! Jsem ze všech nejkrásnější!“ „Jsi-li husa, pojď s námi“, odpověděly jí družky.
Společně šlo pak celé hejno na palouček. Všechny husy uštipují travičku, jen Měnilka klape pelikáním zobákem s velikým lalokem a nemůže ani travičku uštípnout.
Husy se šly vykoupat do rybníka a Měnilka s nimi. Všechny husy plavou po vodě, jen Měnilka běhá po břehu, protože čapí nožky jí nedovolují plavat. Husy se jí smějí: „Gagaga!“ - a ona na to: „Kykyryký!“
Husy vyšly na břeh a tu – kde se vzala, tu se vzala – liška! Husy zakejhaly a uletěly. Jenom husa – Měnilka zůstala, protože vraní křidélka ji nemohla unést. Běžela tedy na čapích nožkách, ale paví chvost se jí v rákosu zapletl.
Liška husu popadla za dlouhý krk a už si ji odnášela... Ale husy to uviděly, sesypaly se na lišku a začaly ji ze všech stran štípat.
Liška husu pustila a utekla. „Děkuji vám, sestřičky, zachránily jste mi život!“ řekla husa – Měnilka. „Nyní už vím, co mám dělat!“
Šla potom k labuti a vrátila jí dlouhý labutí krk, pelikánovi vrátila zobák s velkým lalokem, čápovi zas tenké nožky, vráně černá křidélka, pávovi pestrý chvost a dobráku kohoutkovi hřebínek, lalůčky i to jeho „kykyryký“.
A tak se Měnilka stala zase husou. Zmoudřela a už nikdy nikomu nic nezáviděla. A to je celý, celičký příběh o huse.
