Když přichází k městu, potká jednoho člověka a ten se ho ptá, co nese. „Kosu nesu,“ odpověděl Martin. „A co je to a nač?“ „Tím se tráva seče. „ „Tím se tráva podžírá? I toť je výborná věc, my musíme trávu rukama trhat, což nás velké namáhání stojí. Kdybyste chtěl k našemu králi jít, on by vám toho podžírače dobře zaplatil.“
„I proč ne, to udělám.“ Pán ho vedl hned ke králi, který se tomu nástroji velice podivil, a hned Martina zjednal, aby šel na královská luka trávu podžírat. Martin šel a s ním množství diváků. Než Martin nebyl hloupý, vrazil kosu v půl louce do země, řekl jednomu služebníku, aby přinesl v poledne oběd pro dva, pak odehnal z louky všechny diváky.
V poledne, když přinesli služebníci oběd pro dva, divili se, že je takový kus louky posečen. „Bude váš požírač také jíst?“ ptali se Martina. „Když dělá, musí se krmit. Ale jděte jen sbohem a nechte nás o samotě.“ Sloužící odešli a Martin snědl oběd pro dva sám. „Toť jsem měl výborný nápad, že jsem chtěl oběd pro dva, kdyby byli přinesli jen pro jednoho, nebyl bych se najedl.“ Tak to dělal den jak den, až všechny louky posekal. Když byl se vším hotov, šel si ke králi pro peníze s kosou na rameně. „Tvůj podžírač tedy sám trávu podžírá?“ ptal se král. „Sám, královská milosti!“ odpověděl ferina. „Jestlipak bys nám ho tady nenechal za tisíc zlatých?“
„Stojí ovšem za více, ale dám vám ho za ty peníze,“ pravil sekáč, složil kosu, a přijav peníze, šel domů. Král dal kosu do jednoho pokoje postavit, aby se jí nic nestalo. Přišel druhý rok. Tráva narostla a byl čas, aby se pokosila. Tu poručil král, aby se vynesl podžírač na louku. S největší slávou přišli na louku, vrazili ho vprostřed do země a odešli pryč, jsouce v domnění, že to nemá podžírač rád, když se na něho někdo dívá. V poledne se přihnali s obědem dychtiví, aby viděli, mnoho-li už je uděláno. Ale kosa stála, kam ji ráno postavili, to jim bylo divné. Položili oběd k ní a šli ke králi s vyřízenou. „Vždyť bylo hned první půl dne tolik podžíráno, když s ní ten člověk přišel, proč asi nechce dělat?“ myslil si král a vrtěl hlavou. Ale večer přišel služebník zase, řka, že se kosa ani louky, ani oběda netkla. „Toť musí mít učarováno,“ řekl král, „dejte jí vysázet dvacet ran, a jestli ještě nic neudělá, zakopáme ji.“
Na slavný rozkaz přinesli na louku lavici, položili kosu na ni a biřic ji dvacet vysázel,. Kosa vyskakovala po každé ráně nad lavici a leckterého všetečku švihla přes nos. „On jí učaroval,“ křičeli všichni, „zakopejte jí!“ To také učinili, zakopali kosu do země a podžírali trávu rukama jako kdy jindy. Zatím měli bratři dobré časy a žehnali otce, že jim tak výnosné dědictví zanechal. Za nějaký čas, když peníze docházely, řekl Matěj:
„Teď půjdu já se svým kohoutem do světa, snad ho tak dobře dobudu jako ty kosu.“ „Jen jdi hodně daleko, kde jsou ještě hloupí lidé, v Čechách bys mnoho nedostal,“ radil mu Martin. Matěj vzal dědictví a šel.
I přišel zase k jednomu městu a potkal pána. „Copak to neseš, člověče?“ ptal se pán. „Nesu kohouta,“ odpověděl Matěj. „Takové ptáky zde nemáme, k čemu je dobrý?“ „Ten pták přivolává den.“ „I toť je div divoucí. My musíme pokaždé den vyprovázet tam za ten vrch a ráno mu zase jít naproti, což nám velké nepohodlí dělá. Kdyby měl ten pták takovou vlastnost, zaplatil by ti ho král mnoha tisíci.“ „Vždyť se můžete přesvědčit,“ řekl Matěj a šel s pánem ke králi. „Milostivý králi, ten člověk má ptáka voláka, který den přivolává, a když jde spát, jde den také spát.“ „I toť by nebyl penězi k zaplacení, jestli tomu tak, kterak povídáš.“ „Milostivý králi, můžete se brzy přesvědčit.“ Dali tedy kohoutu zlatou posadu a kohout spokojen s novým bytem brzy se uhnízdil. Netrvalo to dlouho a den odešel, aniž ho byl kdo vyprovodil. Král byl rád, a rána se ani dočkat nemohl. O půlnoci vstali a dávali pozor, jak bude kohout den přivolávat. Bila hodina, nic,
Bily dvě, kohout zakokrhal a všichni se rozděsili, co to za divný zpěv. Bily tři hodiny, kohout zase zakokrhal, a tak pořád, až do čtyř hodin, kdy se již docela rozbřesklo. Když král viděl, že kohout opravdu den přivolal, poručil, aby dali Matěji z pokladnice pět tisíc a vším aby ho uctili.
Matěj shrábl peníze, dobře se najedl, napil a potom králi poděkoval a odešel domů. Bratři ho s radostí přivítali a měli se zase nějaký čas dobře. Že však s penězi nehospodařili, rozkoulely se jim brzo. Když jich bylo už namále, řekl Michal:
„Nyní, bratři, půjdu já do světa a po svém štěstí se ohlídnu. Snad dostanu za kocoura také tolik co jste vy dostali. Zase ho bratři napomenuli, aby šel hodně daleko, kde jsou lidé hloupí, v Čechách, že by nic nedostal. Michal strčil kocoura do pytle a šel. Dlouho chodil, než přišel do jedné země, kde lidem nerozuměl. Ale než došel do hlavního města, naučil se tolik, že se mohl trochu smluvit.
Před městem ho potkal zase jeden pán a ptal se ho, co to v pytli nese. „Kocoura,“ odpověděl Michal a ukazuje mu ho. „To je divné zvíře, a k čemu je dobré?“ „Chytá myši, ať jich je cokoliv v domě, všechny je zlapá.“ I strč jen honem toho lapáka do pytle a pojď ke králi. My máme v zámku tolik myší, že nám div po stole neběhají, a král by dal nevím co, kdyby se někomu poštěstilo ze zámku je vypudit.“ „Toť bude snadná pomoc,“ řekl Michal, strčil kocoura do pytle a chvátal za pánem. Když přišli ke králi, řekl pán: „Milostivý králi! Ten člověk zde má kocoura lapáka. Je to zvíře, které myši lapá, a kdyby Vaše milost poručila, on by ho prodal.“ „Je-li to pravda, rád ho koupím.“ „Milostivý králi, jen mi povězte, kde jich nejvíce, a hned se přesvědčíte, jak je umí můj kocourek škrtit.“ I vedli Michala do komory, kde jich nejvíce bylo, takže se jich pod nohama jen hemžilo
Michal rozvázal pytel, kocour vyskočil a způsobil takovou porážku mezi myšmi, že nebylo možná.
Král měl nesmírnou radost a hned poručil, aby se Michalovi deset tisíc zlatých vyplatilo. Michal si poskočil, když měl tolik peněz, a s veselou se vrátil domů. Za dva dni po jeho odchodu napadlo králi, co bude asi ten lapák žrát, až žádných myší nebude, a Michal byl pryč. I poručil král, aby sedl jezdec na nejrychlejšího koně a Michala dohonil.
Michal kráčel zatím spokojeně cestou, kudy byl do města přišel. Čtvrtý den vidí najednou za sebou jezdce, který zdaleka na něj volá, zůstane tedy stát. Jezdec přijede a začne se Michala polovic německy, polovic česky něco ptát, čemu ale Michal nerozuměl, aby mu ulehčil, ptá se ho po německu: „Was?“
Ale na tu otázku se jezdec obrátí a ujíždí, jak by ho vítr unášel. Michal si pomyslí, ten chlap je blázen, a jde spánembohem dále. Celý uřícený, uprášený vrátil se jezdec zpátky, a sotva skočil z koně, běžel ke králi a oznamoval:
„Milostivý králi, smutná novina, až zlapá kocour myši, bude po nás veta.“ „Kdo ti to řekl?“ ptal se uleknutý král. „Ten člověk, co nám kocoura prodal. Na cestě jsem ho dohonil, i ptám se, co bude zvíře žrát, až všechny myši zlapá, a on mi řekl: „Vás!“ Hned svolal král celou svou radu a jednalo se, co s kocourem počít. Po dlouhém rokování se usnesli, že ho nechají v komoře zavřeného a že tam postaví dvojí stráž, aby nemohl ven. Tu chvíli dostal nejvyšší generál rozkaz, aby postavil čtyři silné a neohrožené muže ke komoře na stráž.
Noc a den stál na každém rohu jeden a strachy umíral, kdykoliv to v komoře zarachotilo. Druhou noc bylo ale v komoře ticho, protože kocour všechny myši zlapal. Ráno, když se v komoře ještě nic nehýbalo, myslil si muž blíže okna stojící, co to asi znamená? Osmělil se tedy a nahlídl do komory.
Ale běda! Kocour seděl na okně, jak zahlídl fousatou bradu a huňatou čepici, lekl se, vyrazil okno a byl tentam. Druhý muž zaslechl křik, i běží se podívat, a tu vidí vojáka ležet bradou vzhůru. Tryskem pádí do zámku a volá: „Ach zle je, zle, milostivý králi! Ten ukrutný myšilapák dostal se z komory a zakousl mého kamaráda, co u okna stál. Bůhvíkde běhá a co již lidí uškrtil. Ó, to je neštěstí!“ Hned všecky domy uzavíraly, kde kdo byl, se schoval a král poručil, aby se pluk těch nejsrdnatějších mužů v těžké brnění přistrojil a na kocoura táhl. To se také hned vyplnilo, ale ačkoli se honilo tři dni, po kocourovi nebylo více ani památky.
Bratři žili zatím svorně a spokojeně, hospodařili lépe než prve, neboť věděli, že se teď na nic více spolehnout nemohou. Častokráte ale, sedíce pohromadě, hloupým lidem se vysmívali.
y
