Naposledy přiběhla z lesa koroptev. Okukovala si sněhuláka, ale ani ona nevěděla, kdo to tu stojí. Sněhulák stále hleděl před sebe, bílý kabát měl až na zem a na nikoho nepromluvil.
Nechali tedy sněhuláka na pokoji a šli pryč.
Napřed vrabec, za nimi zajíc a naposledy koroptev. Šli cestou a říkali si: “V našem poli někdo stojí, kabátek má sněhový. V našem poli někdo stojí, žádnému nice nepoví.“
7. Naproti s kopečka běžely děti ze školy a odpovídali jim na tu hádanku: “My to víme, to je tak: v poli stojí sněhulák. On nás brzy opustí. Sluníčko sníh rozpustí.“
8. Vrabec, zajíc, a koroptev uslyšeli odpověď na hádanku. Byli zvědaví, jak to se sněhulákem dopadne. Ptali se na to sluníčka.
Sluníčko svítilo a hřálo, ale na hádanku jim neodpovědělo. Šli tedy do polí. Sněhulák tam už nebyl. Na místě, kde včera stál, byla velká kaluž vody. Když se chvíli dívali, viděli, že trochu vody se vsáklo do země a ostatní voda že odtekla pryč. Než si pomysleli, roztál okolo všechen sníh. Pole vodu ze sněhu ochotně přijalo. Bylo mokré a dobře připravené pro jarní setí. To všechno vrabec, zajíc a koroptev viděli a chtěli vědět, kam se poděla ostatní voda, kterou pole do sebe nevsáklo. Podívali se na kopeček a zase tam spatřili děti, jak běžely ze školy.
Děti volaly: „Teče, teče vodička do našeho políčka. Pramen vody v potoce, proudy vody na řece. Spousta vody v moři je, široce se rozleje. Na poli sníh leží, voda běží – běží...“
Tohle bylo vrabečkovi, zajíci a koroptvičce moc divné, nemohli to pochopit. Děti jim tedy slíbily, že jim o tom jednou budou vyprávět. A co slíbily, to splnily.
Na jaře, když všechen sníh roztál a když se voda vsákla do země nebo odtekla pryč, vyběhly děti ven. Sedly si na suché místo u lesa a vyprávěly vrabečkovi, zajíci a koroptvičce: „Ten pramínek vody, který zůstal po sněhu a nevsákl se do polí, utíkal, utíkal, až udělal žbluňk! Zrovna do potoka.
V potoce to bublalo a šplouchalo, jak potok přibíral do sebe také ostatní prameny vody. Potok hučel a bublal víc a víc, až najednou udělal žbluňk! A vplynul do řeky.
Řeka byla širší než potok. Bylo v ní víc vody. Valila se, hučela a sbírala do sebe všechny okolní potůčky, plné vody. Koryto řeky bylo stále širší a hlubší. Břehy byly od sebe hodně vzdálené.
V městě přepínaly řeku mohutné mosty, stavěné z betonu.
Po mostech jezdila auta a chodili lidé. Dívali se na řeku.
Najednou vyplul do proudu řeky parník. Vezl lidi a zboží. Vezl je daleko, moc daleko, až na konec řeky.
A kde je konec řeky? V moři. Tam, kde jsou spousty vody, kde se konce nedohlédneš, všude jen samá voda a voda.
Tam na konci té řeky byly malé i veliké lodě.
Tam měli lidé moc práce. Vykládali zboží z lodi a zase je nakládali na jiné ohromné nákladní lodi. My děti jsme se tam dívaly. Lidé na nás volali: „Pozor, pozor, s cesty!“ Běžely jsme pryč. Ale šláply jsme vedle cesty, byla tam papírová zem, tak jsme se propadly až sem.“
y
