Sestřička Alenuška a bratříček Ivanuško

Pod vysokými horami v malé chaloupce žil stařeček se stařenkou a jejich dvě děti, děťátka Alenuška a Ivanuško. Žili si šťastně, až stařeček a stařenka zemřeli a děti osiřely.

Alenuška se vydala do světa a malého Ivanušku vzala s sebou. Šli širokým polem, nikde ani ptáčka lítáčka, jen sluníčko připékalo. Bylo velmi horko, děti byly žíznivé, ale studánku najít nemohly.

Konečně přišly k rybníku, kolem něhož se pásly krávy. Ivanuško uviděl kravskou šlápotu plnou vody a poprosil: „Sestřičko Alenuško, mám žízeň.\" „Nepij, bratříčku, vodičku z kravské šlápoty, proměnil by ses na telátko.\" Ivanuško poslechl a šli dále cestou necestou ...

+22

${... až přišli k říčce, kde se na břehu páslo stádo koní. Ivanuško našel vodu v koňské šlápotě a chtěl se napít, ale Alenuška ho zadržela: „Nepij, bratříčku, proměnil by ses na hříbátko.\$

... až přišli k říčce, kde se na břehu páslo stádo koní. Ivanuško našel vodu v koňské šlápotě a chtěl se napít, ale Alenuška ho zadržela: „Nepij, bratříčku, proměnil by ses na hříbátko.\" Poslechl Ivanuško, nenapil se vodičky z koňské stopy a putovali dál.

Šli, šli, už byli žízní úplně slabí, ale studánka nikde. Vtom našel Ivanuško na cestě kozí stopu, plnou, plničkou vody a znovu zanaříkal: „Sestřičko Alenuško, mám žízeň.\" „Vydrž, Ivanuško, je tu vodička v kozlecí šlápotě, ale nesmíš ji pít, nebo by ses proměnil na kůzlátko. „Nepij, bratříčku!\", varovala Alenuška.

Nevydržel Ivanuško, neposlechl sestřičku, napil se vodičky z kozlečí stopy ...

... a v tu chvíli se proměnil na malé, bílé kůzlátko.

Zaplakala Alenuška, uvázala kůzlátko na hedvábnou šňůrečku a vedla ho s sebou. Takto putovali smutní spolu...

... až potkali cara na krásném koni, který se vracel z lovu. „Proč pláčeš, krasavice?“ zeptal se car a Alenuška mu s pláčem vyprávěla, jak se bratříček Ivanuško proměnil v kůzlátko.

Zalíbila se Alenuška carovi: „Pojď,\" praví, „staň se mou ženou! Budeš carevnou a kůzlátko bude s námi žít v paláci.\"

Alenuška poslechla, stala se carovou ženou a žili všichni tři spokojeně, až jednou, když car odjel na lov ...

... přišla do paláce zlá čarodějnice a zavolala Alenušku, aby se šla vykoupat do moře. Sluníčko pálilo, bylo velké horko, a tak Alenuška poslechla a šla s ní, ale běda!

Čarodějnice ji oklamala a shodila ji z vysoké skály do moře. Chudák kůzlátko to vidělo, a začalo hořce plakat.

Potom se čarodějnice proměnila na Alenušku, oblekla si její šaty a vrátila se do paláce. Nikdo ji nepoznal a všichni si mysleli, že je to hodná Alenuška.

Když se car vrátil domů, velice se podivil, když neviděl kůzlátko u stolu. Čarodějnice mu řekla, že polámalo všechny růže v zahradě, aby ho dal podříznout. To bylo carovi líto pěkného kůzlátka, ale čarodějnice tak naléhala, že nakonec přivolil, aby kůzlátko podřízli.

Když to kůzlátko slyšelo, žalostně zaplakalo a poprosilo cara: „Care, pusť mě před smrtí zaběhnout k moři, vodičky se napít.\" Car ho pustil.

Přiběhlo kůzlátko k moři a žalostně naříkalo: „Alenuško, sestro moje, bratr tě volá, vyjdi z moře! Velký oheň založili, kotel vody navařili, teď už brousí ostrý nůž, přijdi, sestřičko, pomoz mi!\" Z mořské hlubiny se ozval Alenuščin hlas: „Ivanuško, bratře milý, nemohu jít v tuto chvíli. Prokřehlá jsem, je mi zima, mořská tráva pevně svírá. Ivanuško, drahý bratře, nemohu ti pomoci!\"

Zaplakalo kůzlátko, zaplakalo a vrátilo se do paláce. Na dvoře potkalo řezníka s ostrým nožem a kuchaři už zakládali velkou hranici pod obrovským kotlem. Uleklo se kůzlátko a znovu si vyprosilo od cara jít na mořský břeh.

Car ho pustil, ale byl zvědavý, proč kůzlátko chodí k moři, a tak se vydal nepozorovaně za ním.

Na břehu se schoval za keřík a poslouchal, jak žalostně naříká a prosí: „Alenuško, sestro moje, bratr tě volá, vyjdi z moře. Velký oheň založili, kotel vody navařili, teď už brousí ostrý nůž, přijdi, sestřičko, pomoz mi!\" Vtom se mořská voda zavlnila a bylo slyšet Alenuščin smutný hlas: „Ivanuško, bratře milý, nemohu jít v tuto chvíli. Prokřehlá jsem, je mi zima, mořská tráva pevně svírá. Ivanuško, drahý bratře, nemohu ti pomoci!\"

Když to car uslyšel, v mžiku skočil do vody, vynesl Alenušku z mořského dna a položil ji na břeh. Potom jí umyl tvář čerstvou vodou z pramene a přetřel jí vodou oči.

Vtom Alenuška ožila a vyprávěla carovi, jak ji čarodějnice oklamala a hodila do moře. Car se zaradoval, že našel svou milou Alenušku a kůzlátko začalo samou radostí skákat.