„I to ti patřilo, a ještě dostaneš, až tatínek přiletí!“ řekla maminka. Brouček prosil a sliboval, že už to neudělá, a tak maminka že to tatínkovi nepoví. A Brouček se šel koupat. Skákal do trávy u potoka, až rosa kolem stříkala.
A teď frr – pod dub ke kmotřičce. Sekala na dvorku chvojí. Beruška je odnášela a pěkně rovnala do hraničky. Brouček také nosil; kmotřička řekla, že jim potom něco dá.
Ale polínka jen tak házel. „Broučku, tak se to nesmí!“ řekla Beruška. „I tak si to dělej sama!“ Brouček se hněval; sedl si na pařízek a mračil se.
„Copak Broučku, ty už nemůžeš?“ zeptala se kmotřička. „Zapomněls, že něco mám? Jdi a honem nos!“ Brouček nosil. Za chvilku zaťala kmotřička sekeru do špalku: „Pojďte, děti!“
V síni stála almara. Kmotřička ji otevřela a z nejhořejšího prkénka sundala talířek – pokrytý jiným talířkem. „Hádej, Broučku, co je tam? Je to sladké jako med.“ Byl to med. To si pochutnali!
Už bylo hezky pozdě. Brouček šel domů. Maminka vařila večeři. Tatínek seděl na stoličce a houpal Broučka na kolenou. Pojedli a šli spát. Maminka podala Broučkovi do postýlky ruku a už dřímali. Pěkně se jim spalo.
Byl podzim. Světla ubývalo, zimy přibývalo, a tak broučci že už nikam nepoletí. Brouček s maminkou a s tatínkem šli se ještě podívat ke kmotříčkovi. Byla tam také Janinka z krásné chaloupky v mechu u lesa. Seděli kolem kamen a jedli koláče s tvarohem a s mákem.
S Beruškou a s Broučkem přinesla kmotřička z komory do světnice celé zrnko vína, jak se z hroznu utrhlo, takové krásné modré až do červena.
„Postavte je tadyhle na stůl, to bude nejlepší,“ radil kmotříček. Vzal kladívečko, vyrazil stopku, nasadil kohoutek a natočil vína do křišťálového koflíčku.
Nejdřív si zavdala maminka, pak Janinka, potom kmotřička a po ní tatínek a kmotříček. Broučkovi a Berušce také dali, ale jen líznout. Všem víno chutnalo, jenom se jim zdálo moc silné. A tak Beruška skočila na palouk se džbánem pro rosu.
Kmotříček natočil do koflíčku vína jen do polovice, dolil rosou a podával kolem. Stůl přitáhl blíž ke kamnům a vyprávěl, jak ho jednou chtěla spolknout žluna. Kmotříček zalezl do skuliny buku a žluna za ním nemohla.
Popovídali si a loučili se: „Uvidíme se zas až v létě!“ Janinka spěchala k lesu, Brouček s tatínkem a s maminkou do stráně pod jalovec.
Doma se hned dali do práce. Nejdřív přinesli mamince z komory do kuchyňky hrách a kroupy i jáhly a krupici a mouku, trošku čočky a jiskřičku másla. Pak nanesli dříví do kuchyňky a do síně, okna ucpali mechem a zabednili je prkénkem. A teď ať si mrzne. A lehli si a spali a spali a spali.
Brouček se probudil a chtěl vědět, jak je venku. Tatínek odbednil z okna prkénko a viděli: všude sníh. Sluníčko trošku svítilo, sníh se třpytil a bylo pratichounko. Maminka uvařila kapku polívky. Pak si zase lehli. Maminka povídala Broučkovi pohádku. Brouček ji držel za ruku a usnul.
Když se Brouček zase probudil, maminka s tatínkem byli vzhůru. „A jak je venku?“ Odbednili okénko a viděli: Byl večer a svítil měsíček. Už se všechno zelenalo. Pod olší u potoka kvetly tři chudobky. „Tam umřeli tři broučci,“ řekl tatínek. „Asi se opozdili a zmrzli.“
A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, tráva byla veliká a rosa na ní jako granáty. Přišla Janinka, kmotříček, kmotřička a Beruška. Posnídali čokoládu a smažené věnečky. „Milý Broučku, mám radost, že už dnes poletíš svítit,“ mluvil tatínek. „Buď vždycky hodný a poslušný.“ Maminka, kmotřička, Beruška a Janinka Broučka s tatínkem a kmotříčkem vyprovodily.
Broučci letěli – daleko do širého světa. Na západě ještě byly červánky a Broučkovi bylo veselo. Najednou se ale na něho z dubového lesa něco řítilo. „Tatínku! Tatínku!“ „ I mlč, to není žluna, to je chroust!“
Letěli dál a dívali se a povídali si. A tu před nimi zahučelo něco strašně velikého. Viděli žhavé oči, zahnutý zobák a hrozné drápy. Brouček strachy padal na zem a zalézal do trávy. „Neboj se, Broučku, to je sova, ta nám nic neudělá.“
Přiletěli do krásného údolí s vinicemi a zahradami. Broučci se tam jen míhali a pořád na sebe volali. A dole kokrhali kohouti. Brouček s tatínkem a kmotříčkem letěli do města. Odpočinuli si na uchu kamenného lva. Lev stál uprostřed kašny a z tlamy plival vodu.
Hvězdy začaly blednout a broučci letěli domů. Maminka a kmotřička s Beruškou už na ně čekaly. „Jestlipak Brouček poslouchal?“ ptala se maminka. „I poslouchal,“ řekl kmotříček. „Vždyť má rozum a už se nebude bát.“ Brouček povídal, co všecko viděl, ale oči se mu zavíraly. Dal pac a pusu, každý šel po svých a spali a spali.