y
CO BY KDYBY -Jak Madlenka s Punťou byli na pouti
Přijela pouť! To znělo jak fanfára, jako volání. Madlenka to také slyšela. Popadla Punťu a už utíkali. Na prostranství mezi domy vyrůstaly stánky s cukrovou vatou, s frkačkami, tureckým medem i barevnými balónky, už skoro stála celá ulice střelnic, plných nádherných věcí, které se daly vyhrát, na autodromu zkoušeli autíčka, řetízkový kolotoč se točil, ale zatím ještě bez lidí. Nejkrásnější však byl dětský kolotoč, plný různých zvířat, na kterých se dalo sedět. Byl tam lev, tuleň, zebra, dva poníci, dvě labutě, slůně a malý velbloud. Dělníci je právě montovali na plošinu kolotoče. Zvířata vypadala jako živá a Punťa se jich bál a štěkal na ně.
Madlenka běžela domů poprosit o dovolení svézt se na tom krásném kolotoči. Nějaké korunky si vyklepala z kasičky, něco jí přidal tatínek. \"Ale žádné mlsání, Madlenko,\" upozorňoval. Také Madlence připomněl, že musí mít Punťu pořád na řemínku.
Když tam ale Madlenka přiběhla, málem jí vyhrkly slzičky. Kolem kolotoče se už tísnilo tolik dětí, že se k němu pořád nemohla dostat. Punťu držela v náručí, aby ho děti neušlapaly, a jenom smutně pozorovala, jak se ty šťastnější děti vesele vozí na zvířátkách.
Vtom se vedle ní zastavil kluk, který ze špejle spokojeně olizoval zbytky cukrové vaty. Madlenka hleděla na špejli, která klukovi trčela z pusy, a v tu chvíli dostala nápad. Vzpomněla si totiž, že nedaleko odtud je taková louka a na té louce takové místo a na tom místě taková rostlinka ...
Běželi s Punťou na louku, tam si Madlenka utrhla ten kouzelný jitrocel, který splní všechna přání, a jeden stvol si strčila do pusy. Honem si přála, aby byl Punťa veliký nejmíň jako ta zvířata na kolotoči a aby na něm mohla sedět.
Punťovi mohly oči vypadnout. Co se to s ním stalo? Madlenka mu seděla na hřbetě! A byla proti němu malá jak panenka. Ale slyšet ji bylo! \"Hyjé!\" volala, \"hyjé, Punťo? Ke kolotoči!\"
Když tam přijeli, Madlenka si ještě přála: \"Ať je z Punti jedno ze zvířat na kolotoči. Ať se na něm mohu svézt!\" Přesně tak se stalo. A byla to krása.
Vedle Madlenky seděl na lvovi jeden kluk a ten pořád závistivě pokukoval po obrovském Punťovi. \"Nechceš si to se mnou vyměnit?\" nabídl Madlence, \"já jsem na tak velikém psovi ještě nikdy neseděl.\"
Ale kolotoč je jen kolotoč - pořád dokola. Madlenka si vzpomněla, jak sem na Punťovi jela z louky. Jak s ní na hřbetě pádil jak závodní kůň. \"To by byla nádhera,\" napadlo ji, \"kdyby na těch zvířatech mohli všichni ujíždět jako já na Punťovi. Co by asi tak děti říkaly, kdyby ...\"
Jen co pomyslela CO BY, KDYBY, už se to stalo. Měla přece v puse kouzelný jitrocel! Všechna zvířata oživla. Samozřejmě i lev pod Madlenkou. A s dětmi na zádech seskakovala z kolotoče. Děti se na nich při tom skoku neudržely a zvířata se rozprchla. Když dospělí viděli živého lva, dali se na útěk.
Ale zvířata se chovala pokojně. Labutě překvapeným dětem braly z ruky pamlsky, poníci a zebra se začali pást na louce.
Slůně zřejmě něco hledalo - sundávalo chobůtkem dětem čepice a prohledávalo jim kapsy. Velbloud stál u opuštěné boudy s cukrovou vatou a pochutnával si na vatě.
Tuleň brzy ucítil vodu v nedaleké kašně a hned tam skočil. V kašně plaval veliký balón. Spadl tam dvěma špuntům, kterým z toho bylo do pláče. Tuleň si jen chviličku s balónem pohrál a pak ho dětem vrátil. Těm se to líbilo a hodily mu míč zpátky a tuleň svůj kousek s radostí opakoval.
Zato lev se od Madlenky nehnul. Madlenka z něho neměla strach, ale byla nešťastná, že to takhle dopadlo. Prosila Punťu: \"Musíš zvířatům vysvětlit, že se musí vrátit na-kolotoč, nebo přijedou ze zoologické zahrady a všechna je tam odvezou. Co potom bude s kolotočem?\" Punťa se snažil Madlence packou naznačit, že má v puse jitrocel. Na tom přece všechno záleží!
To se Madlence ulevilo! No samozřejmě! Vždyť přece stačí jenom si přát, aby všechno bylo, jak má být! A už byla zvířata zpátky na kolotoči. A Punťa byl zase malý a radostí-skákal jak tenisák. A ke- kolotoči se sbíhaly děti, aby se svezly. Možná si říkaly, že se jim to všechno zdálo. Ale Madlenka věděla své.
