Bez rozmýšlení vzal Jiřík osten, natrhl si malíček a krví se čertu na lístek podepsal. „Tak, teď jsi můj. Za kolik let si mám pro tebe přijít?“ „Za dvacet let, to je dlouhá doba,“ odpověděl Jiřík.
„Dobře tedy. Zde máš váček plný dukátů; ať z nich budeš brát jak dlouho chceš, vždycky bude plný. Ve vaku máš své šaty proměněné v knížecí. Ustroj se a za lesíkem tě čekají služebníci. Sedni na koně, jeď do zámku a dej si jméno nějakého prince nebo knížete.“
„Ale vždyť já neumím mluvit, jak se na prince patří!“ „O to se nestarej, všechno budeš umět a všechno se ti bude věřit. Ale už jdi, dokud se tvůj kamarád nevzbudí,“ pobídl ho čert a zmizel.
Jiřík rozvázal vak; opravdu v něm našel skvostné šaty. Oblékl si je a šel za lesík. Přijížděli mu vstříc vyšňoření služebníci a vedli bujného koně. Jiřík se na něj vyšvihl a všichni jeli k zámku.
Bořek se zatím probudil a když Jiříka neviděl, myslel si, že šel napřed. Sebral své věci a pospíchal dál. Nechme ho jít kam chce a podívejme se, co se dělo v zámku.
Jiřík se dal ohlásit jako ten a ten princ z té a té země. Král ho přijal s velkou uctivostí.
Hned se chystaly pokoje a služebníci do nich nosili princovy věci, kterými ho čert zásobil. Král dal také připravit skvostnou tabuli.
Jiřík se oblékl do samého zlata, aby se princezně zalíbil. A to se mu podařilo. Jak ho princezna spatřila, přála si, aby hezký princ zůstal u nich navždy. Jiřík se kolem ní točil a měl radost sám ze sebe, že mu řeč plyne jako voda.
Za nějaký den udělal, jako by chtěl odjet. Král ho na princezninu prosbu zdržoval. Jiřík zůstal rád. Řekl králi, že jako nejmladší syn ne má žádné knížectví, ale že si v tu chvíli může i to největší koupit. Brzy slavil s princeznou svatbu. Po smrti jejího otce se stal panovníkem.
Lidé ho měli rádi; byl dobrý a žádnému bez příčiny neublížil. Měl dva syny a dceru a s manželkou žil velmi šťastně. Někdy si vzpomněl na čerta, ale vždy si myslel: „Do té doby je daleko! Kdoví, co se stane!“
Ale čas letěl. Jiříkovi zbýval už jen rok. V noci strachy nespal a ve dne chodil po zámku bledý jako stín. S bolestí se díval na své děti a ženu.
Často se jej ptala, co mu schází. Všelijak se jí vymlouval a pravou příčinu jí neřekl. A už mu zbýval jen den. Zamlkl se do svého pokoje, aby neviděl manželčiny slzy a vyhnul se jejím otázkám.
Večer se dveře otevřely a v nich zeleně oblečený mládenec: „Jestlipak sis vzpomněl, že už máš jít se mnou? „Bodejť bych si nevzpomněl! Ale ještě jsem se nerozloučil s manželkou. Popřej mi ještě tři dny!“ „To ti udělám a víc: vyvol si každý den jednu věc. Kdybych ji nemohl udělat, dám ti cedulku zpátky.“
Jiřík byl tomu velice rád; domníval se, že snad nějak čerta ošidí. Mnohem veselejší vyšel z pokoje a šel se ženou na procházku.
„Pověz mi, drahá, co by tě tak těšilo, kdybys to ještě neměla?“ ptal se jí, protože sám si nemohl žádnou práci pro čerta vymyslet. Usmála se: „Náš zámek je zepředu pěkný, ale zezadu pro tu ukrutnou skálu nemáme žádnou vyhlídku.“ „Máš pravdu,“ odpověděl Jiřík a hned si umínil uložit tu práci čertovi.
Myslel, že ji čert neudělá. Ale ráno se velmi ulekl: z okna spatřil širou pláň, po skále nebylo ani památky. Královna věděla, že to není s dobrým, ale Jiřík se vymlouval: „Sám nevím, co se to stalo. Snad včera poslouchal naši rozmluvu nějaký šotek. Schválně si přej ještě něco!“
„Aby se ta pláň do rána proměnila v krásnou zahradu,“ řekla a v duchu si umínila: Jestli se to stane, neupustím, a Jiřík se mi musí přiznat. Večer dostal čert úlohu a ráno probudila Jiříka vůně tisícerých květin v nové zahradě.
Manželka ho vzala za ruku: „Jiříku, už mi nesmíš tajit, že máš spolek s čertem. Pověz mi všechno, abych ti mohla poradit.“ Jiřík se jí se vším svěřil. Ráda mu odpustila, věděla, že chybil z lásky k ní. Řekla: „Večer pošli čerta za mnou!“
Čert přišel: „Pojď sem a vytrhni mi tři vlasy!“ poručila mu. Čert to udělal. Teď je změř a potom natáhni, aby každý byl o dva lokte delší!“ Čert si nevěděl rady. Letěl do pekla, položil vlasy před Lucifera a řekl, co má s nimi udělat.
„Prohráls, chytroušku!“ řekl pán pekla. „Dostal se na tebe jiný kos! Natáhneme-li vlasy, přetrhnou se, bouchneme-li do nich, roztlučou se a v ohni by se spálily. Musíš cedulku vrátit!“ Čert ji hodil Jiříkovi do pokoje a zmizel. Jiřík ji s radostí zvedl a běžel ke své chytré ženě. Potom žili šťastně až do smrti.
y
