y
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Byl jeden král a ten měl syna. Jednou řekl král synovi: „Milý chlapče, jsem už starý, ale rád bych ještě před svou smrtí viděl tvou manželku. Ožeň se, můj synu!\" Princ odpověděl: „Rád bych tak, otče, učinil, ale nemám žádnou nevěstu.\"
Tu vytáhl král zlatý klíč a podal mu jej se slovy: „Jdi nahoru na věž, prohlédni si obrazy a pak mi povíš, kterou dívku bys rád.\" Když přišel princ na věž, uviděl malé železné dveře. Otevřel je zlatým klíčem a vstoupil do kruhové síně, kde visely na stěnách obrazy krásných panen. Když se tak s podivením rozhlížel, nevěděl, kterou si vyvolit, najednou zpozoroval, že jeden z těch obrazů je zahalen bílou oponou.
Odhrnul ji a spatřil pannu v bílém oděvu, opásanou stříbrným pásem a s perlovou korunou na hlavě. Dívka byla ze všech panen nejkrásnější, ale smutná a bledá. I řekl si princ, celý okouzlený: „Tuto chci a žádnou jinou.\" Když potom pověděl otci, co viděl a kterou si vyvolil, zasmušil se starý král a řekl: „Zle jsi učinil, že jsi ten obraz odkryl. Tato panna je v moci zlého černokněžníka a žádný, kdo ji chtěl vysvobodit, se ještě nevrátil. Ale dané slovo je zákon. Jdi, pokus se o své štěstí a vrať se mi zdráv domů.\"
Princ se rozloučil a rozjel se pro svou nevěstu. Jel velkým lesem, kde se mu najednou cesta ztratila. Když tak bloudil, slyšel někoho volat. Tu uviděl vysokého člověka, jak za ním pospíchá a volá: „Počkejte a vezměte mě do služby.\" „Kdopak jsi?\" zeptal se princ, „a co umíš?\"
„Jmenuji se Dlouhý a umím se natahovat.\" A hned se začal natahovat, až byl vysoký jako nejvyšší jedle v lese. „Dobře svůj kousek umíš, ale co je mi to platné, jestliže mne z tohoto lesa nemůžeš vyvést!\" Tu se Dlouhý opět začal natahovat, ohlédl se kolem a povídá: „Tamhle, pane, je můj kamarád, toho byste také měl vzít do služby.\" Princ odvětil: „Zavolej ho, abych viděl, co je zač.\" „Je to pane trochu daleko,\" řekl Dlouhý, „raději pro něho doskočím.\"
Dlouhý se natáhl, udělal tři kroky, vzal kamaráda a postavil ho před prince. Ten se zeptal: „Kdo jsi ty, a co umíš?\" „Jmenuji se Široký a umím se rozšiřovat. Pane, jeďte honem zpátky do lesa!\" volal Široký a počal se nadýmat.
Když princ viděl, že Dlouhý kvapem uhání k lesu, pobídl koně a jel rychle za ním. Měl nejvyšší čas, jinak by ho Široký umačkal, jak mu břicho na všechny strany rostlo. Tu se přestal Široký nadýmat, odfoukl si a stal se zase takovým, jako byl prve. „Takového chlapíka hned tak nenajdu,\" řekl princ, „pojď se mnou!\"
Když přišli kousek dál, potkali dalšího muže, který měl oči zavázány šátkem. „Pane, to je náš třetí kamarád,\" povídá Dlouhý, „vezměte ho také do služby.\" „Kdopak jsi?\" zeptal se princ, „vždyť nevidíš na cestu.\" „Hoj, pane, naopak. Já vidím zavázanýma očima, jako jiný nezavázanýma. Když si ale sundám šátek, všechno prohlédnu. Můj zrak zapaluje a co může hořet, rozskočí se na kusy. Proto se jmenuji Bystrozraký.\" Pak odvázal šátek, upřel své oči na skálu, která začala hned praskat, a její kusy se rozletěly na všechny strany. „Tebe mohu velmi potřebovat,\" řekl princ, „ale teď se honem podívej, jak daleko je do černokněžníkova zámku a co dělá má nevěsta.“
„Za železnou mříží na vysoké věži ji černokněžník střeží.\" Princ odvětil: „Pomozte mně ji vysvobodit!\" A tři kamarádi mu slíbili pomoc.
Vydali se tedy na cestu a než slunce zapadlo, byli v železném zámku. Všude bylo plno lidí, pánů i služebníků, ale nikdo z nich se ani nepohnul, byli totiž zkamenělí. Princ s pomocníky prošli několika pokoji, až se ocitli ve večeřadle, kde bylo připraveno plno jídla a pití. Čekali, čekali, ale když dlouho nikdo nešel, sedli si, jedli a pili, co hrdlo ráčilo.
Když se najedli, hledali místo, kde by si odpočinuli. V tom se rozletěly dveře a objevil se černokněžník, stařec v dlouhém černém šatě, šedivé vousy měl až po kolena a místo opasku tři železné obruče.
Vedl krásnou pannu v bílém šatě se stříbrným pasem a perlovou korunou na hlavě. Princ ji hned poznal a rozběhl se k ní, ale čaroděj ho zastavil slovy: „Chceš si odvést tuto princeznu? Dobře, ale musíš ji po tři noci hlídat, aby nezmizela. Zmizí-li, zkameníš jako všichni, kteří sem přišli před tebou.\" posadil pannu do křesla a odešel. Všichni si umínili, že oka nezamhouří, aby se princezna neztratila. Princ si sedl vedle ní, Dlouhý se natáhl kolem komnaty, Široký vyplnil dveře a Bystrozraký se posadil na hlídku uprostřed pokoje. Za chvíli ale spali všichni.
K ránu se probudil kralevic a vidí, že princezna zmizela. Rychle vzbudil své pomocníky a ptá se, co dělat. „Nestarej se, pane,\" povídá Bystrozraký, „vidím daleko v lese dub a na vršku žalud, to je princezna.\" Dlouhý vzal Bystrozrakého na ramena, ten ukazoval cestu a za chvilku podával Dlouhý princi žalud. Králevic pustil žalud na zem a v tom stála vedle něho princezna. Když se slunce ukázalo, objevil se čaroděj. Když spatřil královnu, zamračil se a - třesk! - jedna železná obruč spadla. Potom pannu odvedl.
Celý den si potom princ s třemi přáteli prohlížel zámek. Všude jako by život zanikl. Viděli nějakého prince, jak drží napřažený tesák, ale rána nedopadla - zkameněl. Pod komínem sloužící nesl k ústům pečeni, ale nedonesl - také zkameněl. Všude kolem zámku se zastavil veškerý život a příroda ztuhla.
Po večeři dovedl černokněžník opět dívku, aby ji princ hlídal. Všichni si umínili, že neusnou, ale zase usnuli. Princ se probral jako první, vzbudil pomocníky a Bystrozraký hned poznal, že je princezna daleko uvnitř skály proměněna v drahý kámen. Dlouhý ho vzal na ramena a po několika dlouhých krocích byli na místě. Bystrozraký upřel na skálu svůj zrak, ta se rozsypala a v kamení se třpytil drahý kámen. Ten princi donesli a jak kámen upustil na zem, zase tu stála krásná princezna. Když potom přišel čaroděj a dívku uviděl, spadla z něho druhá obruč. Se zlostí princeznu odvedl.
Večer ji zase přivedl a posměšně se podíval na prince: „Uvidíme, kdo zvítězí.\" Všichni se přemáhali, aby zůstali vzhůru, ale marně. Ráno byla princezna zase pryč. Bystrozraký hned uviděl, že v dalekém moři na dně je skořápka a v ní je zlatý prsten - krásná panna. Dlouhý potom vzal na jedno rameno Bystrozrakého, na druhé Širokého, natáhl se a třicetimílovými kroky přišli k moři. Tam ukázal Bystrozraký, kde skořápka leží, ale Dlouhý na ni nemohl dosáhnout.
Široký se tedy nahnul a pil, až voda opadla, takže Dlouhý skořápku snadno vylovil. Vzal z ní prsten, kamarády pak vzal na ramena a utíkal do zámku. Široký byl ale tak těžký, že ho Dlouhý setřásl z ramene. Voda z moře rázem zaplavila celé okolí. Mezitím bylo princi úzko, že se jeho pomocníci dlouho nevracejí. Slunce se už jako proužek ukazovalo na východě, když se dveře rozletěly a černokněžník se zachechtal. V tom třesk, okno se rozletělo na kusy, zlatý prsten spadl na zem a stála tu princezna.
Bystrozraký totiž ucítil úzkost svého pána a poprosil i Dlouhého, aby prsten rychle hodil oknem. Černokněžník zařval zlostí, třetí obruč na něm pukla a on jako havran vyletěl oknem ven.
A v zámku rázem všechno oživlo a krásná panna děkovala princi, že ji vysvobodil.
Princ se poté vydal se svou nevěstou a třemi pomocníky ke svému otci. Starý král plakal radostí a brzy byla slavná svatba. Po veselce marně princ přemlouval Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, aby zůstali na zámku, že se o ně do smrti postará. Tři kamarádi se vydali znovu do světa.
