y
Sůl nad zlato
Byl jeden král a měl tři dcery. Když už měl hlavu samé stříbro, rozhodl se, že kralování přenechá jedné ze svých dcer. Jenomže která z nich bude nejlepší královnou? Nejstarší Zlatava je velice krásná. Stačí jedenkrát na ni pohlédnout a člověku se udělá u srdce hezky. I prostřední Slavěna, která je samý smích, dokáže lidem život zpříjemnit. A co nejmladší Maruška, holka s očima jako tůňky? Když se ty oči zadívají na hlupáka, zastydí se, když popatří na chudáka, obšťastní se. I ji by měl lid v lásce a oblibě.
Král dlouho dumal. Až třetí den dostal nápad, jak vše rozhodnout. Nechal si zavolat princezny a prohlásil: „Milé dcery, povězte mi, jak mě máte rády? Podle lásky, kterou chováte k otci, poznám, jak moc si budete vážit celého království.“ Zlatava hned vyhrkla: „Mám tě ráda jako zářivé zlato.“ Ani Slavěna nezůstala s odpovědí pozadu: „Mám tě ráda jako jásavý smích.“ Jen Maruška nevěděla, jak má tatínkovi odpovědět. Copak se dá láska k něčemu přirovnávat? Když však král naléhal, aby i ona odpověděla, nesměle špitla: „Mám tě ráda jako sůl.“
Král se na Marušku rozhněval: „Jako sůl? Jako obyčejnou sůl, které je všude dost? Kliď se mi z očí, ty nezdárnice! A nevracej se dřív, dokud sůl nebude vzácnější než zlato.“ Co měla chudák Maruška dělat? Královým příkazům se nesmí vzpírat ani ona. Sbalila si do uzlíčku šaty a smutně se vydala do světa. Šlo se jí těžce, přes slzy na cestu neviděla. Nechala se vést úzkou stezičkou, šla podél polí, přes louky, až došla na kraj lesa. Najednou zaslechla čísi hlas: „Nebe je bez mraků, ale ty máš oči samou vodu.“
Maruška si setřela slzy. „Dobrý den, babičko,“ pozdravila stařenku, která srpem žala trávu. Babička se usmála. „I jakýpak den, děvče, vždyť už je skoro večer a brzy bude temná noc. Snad stihnu všechnu práci zastat dřív, než vyjde měsíc.“ „Ráda vám pomůžu,“ nabídla jí Maruška svou pomoc. „Copak taková panenka umí podojit kravičku, uvařit polévku, utkat plátno?“ podivila se stařenka. Princezna Maruška pokrčila rameny. „Neumím, ale když mi ukážete, co a jak mám udělat, jistě se všemu naučím.“
Zatímco Maruška časně ráno vstávala, aby zastala všechnu práci v babiččině chaloupce, její starší sestry žily na zámku v bezstarostných radovánkách. Král záhy zjistil, že Zlatava má raději zlato nežli jeho, a Slavěně jsou milejší hostiny. Dcery se veselily, o tatínka nedbaly. Zastesklo se králi po nejmladší dcerce. Tak rád by ji objal, tak rád by ji pohladil po vlasech. Co se stalo, stalo se. Je král a král nemůže přiznat svou chybu, poddaní by si mysleli, že není dobrým panovníkem.
Ke smutku a stýskání přibyla králi i starost. Když se zase jednou chystala na zámku slavná hostina, vběhl do trůnního sálu kuchař a s hrůzou v hlase oznámil: „Pane králi, stala se hrozní věc, v kuchyni už není ani zrníčko soli. Co mám dělat? Jak mám vařit?“ Zmínka o soli krále roztrpčila, zle se na kuchaře obořil. „Vař bez soli. Copak jsi takový nedouk, že ti musím radit tak jednoduchou věc?“ Kuchař se nezmohl na jediné slovo odporu. Pokrčil rameny a šel vařit podle královské rady.
Ze slavné hostiny nebylo nic. Hostům jídlo nechutnalo a s prázdným žaludkem se nikdo neveselil. Někteří s úšklebkem, jiní s rozhořčením opustili zámek. Dvořané krále pomlouvali, že neumí ani zařídit, aby se v kuchyni dobře vařilo. Princezny Zlatava a Slavěna se za tatínka krále styděly. Hezkého slovíčka pro něho neměly, milé úsměvy se kamsi vytratily. Jen služebníkům bylo krále lito, měli ho rádi, ale co naplat, pomoci mu nemohli. Ani oni sůl neměli.
Nejen na zámku, ale i v celém království nebylo čím solit. Každý den král posílal posly, aby za zlato a drahé kamení nakoupili sůl. Poslové se však vraceli s nepořízenou. Nikdo o zlato a drahokamy nestál. Lid se na krále hněval. Ať si zlato do polévky sypou na zámku, oni chtějí jíst osolené jídlo. Královský kuchař se snažil vymýšlet recepty na sladké, kyselé či hořké dobroty, ale i tato jídla se všem brzy přejedla. I ten nejmlsnější jazýček teď toužil jen po kousku chleba se solí.
V království bylo zle. Lidé byli slabí a nemocní. I domácí zvířátka ubývala na váze, krávy a ovce dávaly málo mléka. Jen babičce a Marušce nic nechybělo. Dny naplněné prací ubíhaly jeden za druhým. Avšak náhle Marušku přepadlo stýskání. Nemá stání, jako by ji tatínek volal k sobě zpátky. „Babičko, vrátím se domů a požádám tatínka o odpuštění,“ řekla Maruška. Babička se pousmála, věděla víc. „O odpuštění prosit nebudeš muset. Sůl je teď nad zlato. A že jsi byla hodná a pracovitá, vysloužila sis jí plnou mošnu.“
Maruška babičce poděkovala a šla domů. Koho cestou potkala, toho solí obdarovala. Jako by mošnička byla bezedná, soli z ní neubývalo. Lidé ji chválili a přáli si, aby se stala královnou. Když se král doslechl, že se Maruška vrací na zámek, vyšel ji vstříc. „Dcero moje milá, odpusť mi mou zaslepenost. Už vím, jak je sůl vzácná.“ Maruška tatínka objala a předala mu mošničku. Pan král položil Marušce na hlavu korunu. „Teď jsi královnou a já služebníkem, který musí napravit, co pokazil.“ Potom s mošnou přes rameno chodil po království a rozdával sůl, aby nikomu nechyběla.
