y
Popelka
Žilo jednou jedno děvčátko, kterému chudince zemřela maminka. Tatínek, hajný, se zanedlouho znovu oženil, a i když byli dříve velice chudobní, mělo se po jeho svatbě děvčátko mnohem hůře. Macecha děvčátku maminku nenahradila. Převedla si s sebou do hájovny svoji vlastní dceru, škaredou a línou a té dávala všechno nejlepší, co v domku bylo. Macecha byla zlá, hádavá a lakotná a její dcera po ní podědila všechny tyto špatné vlastnosti a navíc byla i ješitná. Obě hezkou dcerku hajného neustále káraly, plísnily a nechávaly ji vykonávat ty nejhrubší práce. Děvčátko se jen kolem kamen stále popelilo a tak je nazvaly Popelkou.
Jednou byla na zámku veliká slavnost. Všechna děvčata ze vsi se strojila k tanci. Vždyť tam bude kníže! I macecha se svojí dcerou se fintily, jak jen mohli. Popelka by byla také ráda šla. Macecha ale vysypala na hromádku měřici hrachu a měřicí čočky, smíchala je a rozkázala jí, aby než ony se vrátí z plesu, všechno pěkně čistě přebrala. Jinak uvidí, jak bude zle! Pak se obě otočily, přibouchly za sebou dveře a byly pryč.
Popelka zesmutněla. Nevěděla si rady a dala se do pláče. Vtom přilétli na okno dva holoubci. Popelka jim o svém trápení všechno vypověděla, holoubci ji vyslechli a pak odlétli. Za chviličku se vrátili, položili před udivenou Popelku oříšek a řekli jí, aby ho rozlouskla.
Popelka oříšek otevřela a užasla. Uvnitř ležely překrásné šaty. Holoubci jí radili, aby se rychle do nich oblékla a šla na slavnost do zámku. Nemusí se ničeho bát, ale nesmí nikomu prozradit, kdo je, odkud je a musí se vrátit domů dříve, než macecha a její dcera. Holoubci že za ni vykázanou práci zatím udělají. Popelka jim tedy pěkně poděkovala, oblékla se a spěchala do zámku.
Holoubci se dali do práce. Drobounkými zobáčky hbitě přebírali hrách od čočky, a než přišla Popelka k ránu domů, bylo všechno hotovo.
Jen se Popelka objevila na slavnosti, hned jí kníže požádal o tanec. Tančil s ní skoro celou noc, ale velice jej mrzelo, že mu nechce říct kdo a odkud je. Pře koncem plesu se Popelka nenápadně vytratila a běžela domů.
Holoubci už ji čekali. Popelka jim za všechno, co pro ni udělali, poděkovala, oni vzali krásné šaty a odletěli, nikdo neví kam. Brzy přišla domů i macecha s dcerou. Celý den si pak povídaly o hezkém děvčeti, které se všem, ale nejvíce knížeti, zalíbilo. Od chvíle, kdy se objevilo na zámku, už s žádnou jinou tančit nechtěl.
Od toho dne neměl kníže pokoje. Neustále vzpomínal na krásnou dívku, která mu učarovala, a přemýšlel, kde by ji měl hledat. A nakonec se rozhodl, že uspořádá nový ples. Věřil, že se jeho krasavice i tentokrát přijde podívat, ale to už ji utéci nenechá.
A tak byl na zámku ohlášen další ples. Macecha s dcerou spěchaly, aby jim nic neušlo, aby tam byly první. Popelka prosila macechu, aby jí alespoň dnes vzali sebou, ale macecha se na ni zle rozkřikla. Přikázala jí zůstat doma a přebrat měřici prosa a máku do té doby než se ony z plesu vrátí. Popelka zůstala zase sama a dala se do usedavého pláče.
Tu znovu přilétli holoubci, sedli si na okno a utěšovali ji. Donesli jí zase oříšek a v něm byly ještě krásnější šaty než v tom prvním. Popelce také ještě více slušely a kníže se od ní celý večer ani nehnul. Holoubci zatím usilovně přebírali maková zrnéčka od prosa a když přiběhla ráno Popelka domů, bylo zase všechno hotovo. Nejvíce se tomu divila macecha. Myslela, že najde Popelku nad přebíráním celou usouženou a že víc než polovinu mít přebranou nebude. Jak to jen to děvče dokázalo?
A tak když se chystala s dcerou na třetí slavnost do zámku, přikázala Popelce přebrat hromádku mouky smíchanou s popelem. Ať ukáže, na co stačí! Sotva však za zlou macechou a její dcerou zapadly dveře, už tu byli milí holoubci a donesli Popelce oříšek s překrásnými třpytivými šaty. Pomohli je Popelce obléknout, ta je za to pohladila a spěchala do zámku. Kníže byl smutný, že se o krásné dívce, která vždy před skončením plesu zmizí, nemůže od nikoho nic dozvědět. Přemýšlel, jak to zařídit, aby mu zase neutekla. A tu jej napadlo, že nechá práh u vchodu natřít smolou. Dívka se přilepí a nebude moci uprchnout. Popelka nic netušila a když spěchala k ránu domů, přilepil s jí jeden zlatý střevíček na práh. Co dělat? Ať se snažila jak chtěla, odlepit ho nemohla. Nechala tedy střevíček střevíčkem a běžela domů, aby jí macecha nepřistihla.
Macecha hned mezi dveřmi křičela na Popelku, zda je práce, kterou jí uložila, všechna vykonána? Nadarmo se zlobila, opět bylo všechno v pořádku. Sotva si macecha s dcerou odpočnuly, začaly si vyprávět, co se přihodilo tomu krásnému děvčeti, které už třetí noc s knížetem v zámku protančilo. Popelka seděla jako myška, pilně pracovala a tvářila se, že jí to, o čem si povídají, vůbec nezajímá.
Kníže odtrhl zlatý střevíček, jedinou věc, která mu po neznámé zbyla, a poslal s ním své nejvěrnější vojáky, aby se v okolí, na všech zámcích a ve všech vesnicích přeptali, komu ten drobounký střevíček patří. Ať přivedou ale jen tu dívku, která jej obuje, žádnou jinou, i kdyby stokrát říkala, že je její! Vojáci prochodili křížem krážem celý kraj, ale dívku, která by měla tak maličkou nožku, aby střevíček obula, nikde nenalezli. Nakonec přišli i do hájovny. Macecha vyšla před dům a na otázku, zda má doma dcery, vojákům odpověděla: „Mám, jistě mám, ale jen jednu!“ Viděla vojáky přicházet, věděla proč do hájovny jdou, a tak před nimi ukryla Popelku na půdu pod staré necky. Vojáci řekli maceše, aby dceru přivedla, že jí střevíček vyzkoušejí.
Když macecha uviděla, jak je střevíček maličký, vběhla honem do světnice, nemilosrdně odřezala dceři kus paty, ránu zavázala a teprve potom odvedla dceru na dvůr, k vojákům. Ti děvčeti střevíček vyzkoušeli a hle! Jen tak tak, ale přece se jí na nohu vešel. Tak ošklivé děvče se vojákům přivézt knížeti moc nechtělo, ale střevíček obula, nedalo se tedy nic dělat. Macecha už viděla svoji dceru knížecí nevěstou a spěchala, aby ji vypravila na cestu do zámku.
Popelka zatím na půdě usedavě plakala. Její pláč uslyšel kohoutek, slétl na dvůr a zakokrhal: „Kykyryký, kykyryký, hezké děvče pod neckami a ošklivé ve střevíci!“ Vojáci se divili, cože to mají v hájovně za kohouta? Ale macecha jim jejich pochybnosti dovedla vymluvit a kohoutka zahnala na zahradu. Když se však ozvalo podruhé: „Kykyryký, kykyryký, hezké děvče pod neckami a ošklivé ve střevíci!“ - přestali vojáci jejím povídačkám věřit. A když chtěla macešina dcera nasednout do kočáru, spustil kohoutek znovu: „Kykyryký, kykyryký, hezké děvče pod neckami a ošklivé ve střevíci!“...
… a to už vojáci přestali brát celou věc v žertu a zeptali se děvečky, kde mají v hájovně necky. Děvečka bez rozmýšlení vyhrkla: „Kde by byly? Leží na půdě! „Macecha nadarmo křičela, že žádné necky nemá, že se už dávno rozpadly. Přes její protesty vyběhl jeden z vojáků nahoru na půdu, spatřil tam v koutě ležet necky, pozvedl je a pod nimi našel uplakanou Popelku.
Odvedl ji dolů na dvůr a tam ji přede všemi zlatý střevíček vyzkoušel. Padl jako ulitý! „Ty jsi ta, kterou si náš kníže vyvolil za nevěstu, ty a žádná jiná“ - radovali se vojáci, že konečně našli dívku, která se jejich knížeti tolik zalíbila. A nebylo divu, líbila se i jim!
Marně se macecha a její dcera rozčilovali a zlobily. Vojáci na jejich láteření nedali. Zavezli krásnou Popelku kočárem do zámku a kníže hned nechal vystrojit velkolepou svatební hostinu.
Na tu slavnou svatbu pozvala skromná Popelka i svého starého tatíčka, na kterého v hájovně stejně nic dobrého po jejím odchodu nečekalo. Zůstal už v zámku natrvalo. A všichni tam pak spolu žili šťastně a spokojeně až do smrti.
Konec.
