y
Silný Ctibor
V klínu lesů na vysoké skále vypínal se rýznburský hrad. Nedaleko ve své chýši malé bydlil ovčák. Často míval hlad.
Měl však sílu, před níž druzí bledli, jako by byl z žuly vytesán, když si jednou z lesa nesl jedli, uviděl ho rýznburský pán.
Rytíř zprvu spustil hromobití, v míru ale skončil rozhovor: „Přijď si na hrad, dám ti živobytí, podruhé však, brachu, cti můj bor!“
Cti bor! Ctibor! Ovčák dostal jméno. Neotálel ani nelenil, přehodil si cíchu přes rameno a šel na hrad vybrat si svůj díl.
– „Já jsem Ctibor. Pán mi cosi slíbil. přišel jsem si pro tu přípověď.“ – „Kdybys, brachu, pětkrát silnější byl, nepohneš s tím darem z místa. Hleď!“
Hradní vsypal šest věrtelů hrachu, přidal k tomu šest uzených kýt. – „Kasteláne, věru, málo strachu!“ – „Ještě víno, abys měl co pít!“
Po nádvoří, v loktech bečku vína, kráčí ovčák, cíchu na plecích. Lidé žasnou, hradní ruce spíná: „To je silák!“ Ctibor tají smích.
Ještě víc se smála jeho žena. A ty děti – těžko povídat! – „Nouze pryč a bída přemožena, teď nás dlouho nenavštíví hlad!“
Rýznburský rytíř dostal zprávu: „V Praze, pane, na Vás čekají.“ Málem z toho, chudák ztratil hlavu, král zve totiž hosty k turnaji.
– „Kasteláne, kdepak vezmu páže, s nímž bych se směl chlubit u dvora?“ – „Slabá paže mnoho nedokáže, vycvičte si pana Ctibora!“
Když se silný zbraně ruče chopí, nezdoláš ho za celičký svět. – „Hleď, Ctibore, dřevce, meč a kopí, naučíš se s nimi zacházet!“
Výpad – únik – kastelán má žáka. Celý den s ním ostře šermoval. Večer říká: „Není nad ovčáka! Nestačí mu v šermu ani pan král.“
Den šel za dnem, nadešel čas klání. Ctibor s pánem cválá ku Praze. – „Cizí páni nebudou mít zdání o tvé síle, o tvé odvaze.“
Urození z celých Čech se sjeli na vyzvání krále k turnaji. Všecko tone v purpuru a běli, bubny duní, trubky jásají.
Silný Ctibor už je na kolbišti, statný grošák běží krok a skok. Písek skřípá, dřevce vzduchem sviští, proti cválá zdatný silný sok.
Náraz, praskot, ocel dřevce tříští. Všecko vstává. I sám král se zved. Cizí panoš leží na kolbišti, silný Ctibor ze sedla ho smet.
Mezi pány byl i jeden kníže, jehož panoš pravý obr byl. Zavolal, když Ctibor přijel blíže: „Hej, můj sluha by rád zápasil!“
Než se obr oblék do brnění, předved sílu, jak chtěl jeho pán. Zvedl kámen. V krátkém okamžení rozdrtil jej jako marcipán.
A teď pozor! Všichni vyčkávají. Koně letí až se třese zem. Jezdci dřevce pevně v rukou mají. Náraz. Praskot. Kdo je vítězem?
Silný Ctibor! Král volá: „Bravo!“Rýznburský kníže ztrácí klid. „Teď ti musí, jak to káže právo, cizí kníže sázku vyplatit!“
Obrův pán však nečekal a – hola, vsedl v kočár, vzal do ruky bič… Rýznburský na Ctibora volá: „Cizí kníže ujíždí ti pryč!“
Ovčák ale přichvátal a v mžiku pánův vůz se válí na zemi. Silák totiž vytrh uprchlíku kus loukotě s třemi špicemi.
Tak dal Ctibor přece průchod právu. Za to jej sám mocný český král povýšil do rytířského stavu a tu loukoť do erbu mu dal.
