y
Dvanáct dobrých přátel
Byla jednou dvě pěkně usměvavá očka, dvě čistá, hluboká zrcadélka. Vesele hleděla na svět a protože byla velmi zvědavá, chtěla vidět všechno. Navzájem si byla dobrými přáteli, ale vůči jiným byla trochu pyšná a odměřená.
- My se máme, - řekla si očička, - když chceme, podíváme se na květinky. Prohlédneme si pivoňky nebo třeba jiné květiny. Podíváme se na pampelišky jak kvetou a odletí do výšin.
- My se máme, - řekla si vděcně, když chceme, podíváme se zvířátka: na krocana, na perličky, starou kočku, psíčka- nezbedníčka, co vyprovází strýčka.
A nedaleko těchto dvou kamarádů žilo ve svornosti deset bratrů, deset zdravých-hravých prstíků. Šikovně se ve své ruce obraceli a zajímali se o všechno. Mezi sebou byly prstíky dobrými přáteli, ale vůči jiným byly trochu pyšné a odměřené.
- My se máme, -řekly si potom, - když chceme, zahrajeme si s kolečky,
s koníkem i s medvědem. A proč bychom teď šli pěšky, když nás těší koloběžky.
Jednou se první přátelé, dvě zvědavá očička, zahleděla do výšky, kde letěly pestré balóny. Na jednom balóně seděl motýl-admirál a řídil svou vzdušnou loď do neznámých dálek.
V tu samou chvíli bylo u přátel-prstíků na návštěvě kladívko. Pozvaly ho, aby jim pomohlo opravit pokřivené letadlo, na němž chtěly letět za balóny a za motýlem-admirálem.
Najednou se devět prstíků rozuteklo na všechny strany. Jen jeden z nich zůstal na místě. Pravda, i on by ucuknul, ale nemohl. Nemohl, protože ho nemilosrdné kladívko přimáčklo.
Přimáčknutý prstík hodně plakal. Velice ho bolelo bříško, do něhož ho uhodilo kladívko. Plakal ještě i potom, co ho jeho přátelé obvázali, že vypadal jako soudeček. Všichni ho chválili, že vypadá nejsilnější.
Prstík se na chvíli uklidnil, ale nebyl dobře naladěný. Nemohl udržet ani lopatu, ani řídítka koloběžky a co chytil, to mu hned vypadlo. Byl moc rád, že už přišel večer a může si odpočinout. Konečně se vyspiná. Teď ho čeká peřinka.
Leží náš prstík, leží a tu k němu přijde na návštěvu očičko. Zeptá se ho, co ve dne prožil, poptá se ho na zdraví a polituje ho. - To je škoda, že tě přikleplo kladívko, - povídá. - Já jsem dnes vidělo krásné balóny! Ty bys je raz-dva měl, mně však každý uletěl.
Prstík se zachmuřil a odvětil: - Jak bych mohl, když jsem opravoval stroj. Kdyby byl ocas letadla v pořádku, byl bych balóny hravě dohonil. - Očičko se hned omlouvalo, že si nevšimlo přítelova letadla. Uvědomilo si, že kdyby se při opravě pozorněji dívalo, jistě by nemuselo dojít k neštěstí a úrazu.
Jak si tak navzájem vyprávějí o svých bolestech, najednou se zarazí: - Ale proč nechodíme všude pěkně společně? - Očičko má jednoho bratra, prstík má bratrů devět, dohromady je to dvanáct dobrých přátel. Když se dají všichni dohromady, bude se jim vše lépe dařit.
Jak rozhodli, tak také udělali... prstík se brzy uzdravil a s očičkem se vydali na procházku. Šli hledat balóny s motýlem-admirálem. Dvě usměvavá očička se podívala nahoru, ale silný žár slunce je úplně omráčil. -Nevidíme, pomozte nám,- zavolala na deset bratrů-prstíků a ti hned jsou okolo očiček. Udělají stříšku, která vrhá na očička příjemný stín.
Je to dobré, - zakřičí očička. - Teď musíme vypátrat, kudy letěly. - Hle, vidíme je tam. Zastavily a houpají se na šípkovém keři! - Ale škoda přeškoda. Šípkový keř byl za vysokým drátěným plotem.
- Za nimi, jen vpřed, budou naše hned, - vykřikl prstík a po něm také jeho devět bratrů. Všichni se chtěli vrhnout na plot a lézt po něm nahoru. Ale očička je zastavila a upozornila na pichlavé ostny, co by dopíchaly každého, kdo by se jich dotkl.
- Najdeme si lepší cestičku, přátelé, -odvětila očička a ukázala na vrátka, která vedla do zahrady. - Ko-ko-ko-ko-dák – vyskočila najednou slepice z chumlu kuřátek a mířila na dvě zvědavá očička. Byla by je pořádně doškrábala, ale deset prstíků nelenilo a podařilo se jim rozhněvanou slepici zahnat.
Teď byla očička ráda, že se spřátelila s prstíky a vděčně je upozornila na šípkový keř. Pohupovaly se tam na zlaté niti zachycené balóny a prstík na ně teď mohl celkem snadno dosáhnout. Omotal si je okolo pasu a všichni měli radost, že se jim dobrá věc podařila.
Jak se jim všem od té doby vedlo na světě? Pomáhali si navzájem a vyvarovali se před neštěstím. Ale prstíky byly přece jen prochu smutné. Na balóně neseděl pyšný motýl-admirál. - Kam uletěl? - ptaly se. A dvě usměvavá očička, dvě hluboká čistá zrcátka odpověděla: - Viděly jsme ho, letěl do světa. Šel hledat nepozorná očička a nevšímavé prstíky. Šel jim říct, jak se pospolu dobře žije dvanácti dobrým přátelům. - A žilo se jim opravdu dobře. Tak dobře, že si všichni dohromady zazpívali. Nejčastěji to byla písnička, kterou si lehce všichni zapamatujeme: Dvanáct dobrých kamarádů, to jsou dobří pomocníci, výborně si pomáhají doma, venku, na ulici. Dvanáct dobrých kamarádů, to jsou dobří vojáci, když zavelím, vždy poslechnou při hře nebo při práci.
Konec.
