y
O Sněhurce
U ohrádky zůstávali v chaloupce strýček s tetičkou a neměli žádných dětí.
Jednou v zimě napadlo sněhu po kolena. Děti vyběhly za les a lepily sněhuláka. Strýček s tetičkou se na ně chvíli dívali oknem, až strýček povídá: „Pojď, ženo, slepíme si ze sněhu děťátko.“ A šli.
Udělali tělíčko, dvě ručičky a nožičky, nahoře přidělali hroudu jako hlavičku. Šla okolo sousedka a řekla: „Pomáhej Pán Bůh!“ „Dej Pán Bůh!“ odpověděl strýček. „Copak to děláte?“ „I Sněhurku,“ doložila tetička a zasmála se.
Potom přidělali na hlavu nosíček a bradičku, udělali dva důlky pro oči, ale sotva že chtěl strýček ještě vyznačit ústa, děvčátko otevřelo modré oči, začalo dýchat, kroutit hlavičkou, zatřepalo rukama i nohama a bylo živé. Tetička radostí vykřikla, popadla Sněhurku a běžela s ní do světnice.
Sotva ji zabalila do peřinky, přiběhla z vesnice děvčata, strojila Sněhurku, hrála si s ní a zpívala jí.
A Sněhurka rostla a rostla a za tu zimu vyrostla, že byla jako velké děti ze školy. Byla čiperná, všemu rozuměla, o všem hovořila. Oči měla modré jako pomněnky, vlásky žluté jako zlato, ale tvářičky bělounké jako sníh.
Minula zima. Slunéčko začalo na nebi zase hřát, na lukách vyrazila tráva a skřivánek nad potokem šveholil. Děti si už zpívaly: „Svatý Jiří vstává, zemi odmykává, aby tráva rostla, travička zelená, růžička červená, fiala modrá.“ Ale Sněhurka zesmutněla a nikam s děvčaty nechodila.
Přešlo jaro a přišel den sv. Jana. Děvčata ze vsi šla do háje na veselí a stavila se také pro Sněhurku. Povídala: „Tetičko, pusťte Sněhurku s námi.“ Tetička nechtěla, že by na ni děvčata nedala pozor, ale ona křičela: „Dáme, tetičko, dáme!“ Vzala Sněhurku za ruku a běžela s ní do háje.
V háji natrhala děvčata kytek, uvila věnečky a zpívala. Sněhurka chodila stále s nimi. A když slunce zapadlo, složila děvčata na kopečku z roští hranici, zapálila ji, postavila se řadou jedna za druhou. Sněhurka byla poslední. „Dívej se,“ řekla děvčata, „jak poběhnem a běž také za námi!“ Potom začala zpívati a skákala přes oheň.
V tom něco za nimi žalostně vzdechlo. Děvčata se ulekla, obrátila se a viděla, že se jim Sněhurka ztratila. Hledala ji, hledala ji všude a nenalezla. A víte, kam se Sněhurka poděla? Když skočila přes oheň, proměnila se v bílou páru, svinula se v tenoučký obláček a zaletěla pod modrou oblohu.
