y
Hrnečku, vař!
V jedné vsi žila chudá vdova a měla jednu dceru.
Zůstávaly ve staré chalupě s doškovou, roztrhanou střechou. Stará chodila v zimě do lesa na dříví, v létě na jahody a na podzim na pole sbírat a mladá nosila do města vejce na prodej. Tak se spolu živily.
Jednou v létě se stará trochu roznemohla a mladá musela sama do lesa na jahody, aby měla co jíst, vařily si z nich kaši. Vzala džbánek a kus černého chleba a šla. Když měla džbánek plný jahod, sedla si, vyndala si ze zástěry chléb a začala obědvat. Bylo právě poledne.
Najednou se tu odněkud vzala nějaká stará žena, vypadala jako žebračka, a v ruce držela hrneček. „Ach, má zlatá panenko!“ povídá ta žebračka, „to bych jedla, od včerejška od rána jsem neměla kouska chleba v ústech. Nedala bys mi kousek toho chleba?“ „I pročpak ne,“ řeklo děvče, „chcete-li, třeba celý, však já domů dojdu. Jen nebude-li vám tuze tvrdý?“ A dala jí celý svůj oběd. „Zaplať Pán Bůh, má zlatá panenko, zaplať Pán Bůh! Ale když jsi, panenko, tak hodná, musím ti také něco dát. Tuhle ti dám ten hrneček. Když jej doma postavíš na stůl a řekneš: „Hrnečku, vař!“ navaří ti tolik kaše, kolik budeš chtít. A když budeš myslit, že už máš kaše dost, řekni: „Hrnečku, dost!“ a hned přestane vařit. Jen nezapomeň, co máš říci.“ Tu jí ten hrneček podala a najednou se ztratila, děvče ani nevědělo kam.
Když přišla domů, povídá matce, co se jí v lese přihodilo a hned postavila hrneček na stůl a řekla: „Hrnečku, vař!“ Chtěla zvědět, zdali jí ta žebračka neobelhala. Ale hned se začala v hrnečku ode dna kaše vařit a pořád jí bylo víc a víc a co by deset napočítal, byl už hrneček plný. „Hrnečku, dost!“ a hrneček přestal vařit. Hned si obě sedly a s chutí jedly, kaše byla jako mandle.
Když se najedly, vzala mladá do košíčka několik vajec a nesla je do města, odkud se vrátila až večer. Stará se jí doma nemohla dočkat, už se jí také chtělo jíst a měla zase chuť na kaši. Vzala tedy hrneček, postavila jej na stůl a sama řekla? „Hrnečku, vař!“ Tu se v hrnečku začala hned také kaše vařit a sotva se stará otočila, byl už plný. „Musím si také dojít pro misku a pro lžíci,“ povídá si stará a jde pro to do komory.
Ale když se vrátila, zůstala leknutím jako omráčená: kaše se valila plným hrdlem z hrnečku na stůl, ze stolu na lavičku a s lavice za zem. Stará zapomněla, co má říci, aby hrneček přestal vařit.
Přiskočila a přikryla hrneček miskou, myslila, že tím kaši zastaví. Ale miska spadla na zem a roztloukla se a kaše se hrnula neustále dolů jako povodeň. Už jí bylo ve světnici tolik, že stará odtud musela utéci do síně, tu lomila rukama a bědovala, co to ta nešťastná holka domů přinesla.
Za chvilku už tekla kaše ze světničky přes práh do síně, čím jí bylo víc, tím ji víc přibývalo. Stará už nevěděla kudy kam a vylezla z té úzkosti na půdu a pořád bědovala. Zatím však bylo kaše pořád víc a víc a netrvalo dlouho, valila se už jako mračna dveřmi na silnici a kdo ví, jaký by to bylo mělo konec, kdyby se byla právě na štěstí mladá nevrátila a nekřikla: „Hrnečku, dost!“
Ale na návsi byl už takový kopec kaše, že sedláci, když tudy večer šli domů, už nemohli nikterak projíti a museli se skrze kaši na druhou stranu prokousat.
