y
Pohádka o stromech a větru
Pojďte, děti! Povíme si o něčem, o čem jsme dosud nepovídali. O stromech. O tom, jak nám stromy pěkně slouží. O tom, co nám vše dávají a proč jim nikdo z nás nesmí ubližovat. Pojďte, začínáme.
Podívejte se. Zde ve stínu pěkných stromů je studánka. Z té velké bral vodu dědeček. Brala tam vodu hodná, bělovlasá babička. A pro vodu chodil i malý, veselý Pepík. – A z té malé?
Z té pil ptáček. Pil tam polní zajíček. Pila i koroptvička s rodinkou. Pila tam také kozička se svým kůzlátkem. A chodila tam pít kravička se strakatým telátkem.
Všechno kolem bylo pěkné. I květinám se zde dařilo dobře. Sletovali se k nim motýli, hezcí brouci a bzučeli na nich tlustí čmeláci. Květiny velice pěkně voněly a dávaly všem sladkou šťávu.
Jen někomu se stromy nelíbily. Větru. Když přišel vítr, ten se zlobil! Nikdy nemohl dobře přes stromy. „Húúú!“ hučel. Jak na ně narážel! „Húúú!“ Jak se musel namáhat, než se přes ně dostal!
A což teprve když přiletěl vítr s mračny! Víte, ten vítr, který nosí déšť. „Húúú!“ Tomu to šlo teprve těžko přes stromy. Ó jé! S vodou se nedaly stromy nikdy dobře přelézt. A vítr vždycky skoro všechnu vodu vylil.
A tu přišel pán, kterému zde všechny stromy patřily. Měl mnoho peněz a chtěl jich mít ještě víc. Proto řekl dělníkům: „Porazte stromy a rozřežte je na kousky! Prodáme je.“ Co měli dělníci dělat? Museli poslechnout.
Poráželi stromy sekerou. Řezali je pilou. Dělali to neradi. „Škoda stromů!“ říkali. „Ty nám zde budou chybět. Uvidíte.“
Teď bylo větru hej. „Húúú!“ Jak se proháněl! „Húúú!“ Nikdo ho nechytal. Nikdo ho nezastavoval. Už mu stromy nestály v cestě, když nesl vodu. Nikdy už nemusel vítr vylévat vodu. Všechnu si vždycky odnesl.
A což teprve, když přiletěl suchý vítr! Ten vítr, který sbírá vodu, který všechnu vysušuje. Ten se zaradoval, když viděl odkrytou studánku! „Fúúú!“ Přiletěl a nabral si vždy vody, co mohl nejvíc.
A co se muselo stát, stalo se. Najednou byla studánka prázdná. Nebylo vody. Neměl vodu dědeček, neměla vodu babička. A Pepík? Kdepak! Ten také neměl vodu. Všechno bylo bez vody. Všechno kolem uschlo.
Uschly i krásné květiny, které tak voněly a dávaly včelám a motýlům sladkou šťávu. Ležely teď mrtvé a docela seschlé. Už teď nebyly hezké a ani už nevoněly. Ani veliká tiplice si na ně nechtěla sednout.
Ptáček plakal. Plakal také zajíček. A koroptví kuřátka padala žízní. Kůzlátko nemělo co pít ani co jíst. Nebylo trávy a vody ani pro krávu s telátkem.
A všechno způsobil ten bohatý statkář, který myslil jen na svou kapsu a na nikoho jiného. Ale to nesmí být. Pole a lesy patří nám všem dohromady. Však se také všechno změnilo. Lidé boháče vyhnali a začali hospodařit sami a dohromady.
Děti také pomáhaly. Brzy vyšly sázet nové stromy. Sázely sazeničky a zalévaly vodou, kterou si přinesly. Skoro všechny malé sazeničky se ujaly a rostly. Byly to sazeničky topolů.
Vidíte už, co děti sázely? Celé pásy lesů. Takové, jaké se vysazují v Sovětském svazu. Pásy lesů, které zkrotí vítr. Stromy už rostou. Jsou ještě docela malé, ale vyrostou a budou nám pomáhat.
Zde už jsou z malých sazeniček krásné stromy. „Húúú!“ bude se zlobit vítr, až nebude moci přes ně. Bude ohýbat stromy, ale stromy neuhnou. „My tě jen tak nepustíme“, budou říkat větru.
A až poletí vítr s mrakem? Ten který nosí vodu? Na ten právě budou stromy čekat, aby mu sebraly vodu. „Húúú!“ bude křičet vítr, ale stromy ho nepustí. Bude muset po každé všechnu vodu vylít.
A všude tam, kde bylo sucho, bude zase vody dost. Stromy ji nachytají. Studánka bude plná. Zase si bude pro vodu chodit dědeček. Nový dědeček a nová babička. A nový, docela nový Pepík.
A všechna zvířátka se budou radovat: Sláva, děti vysázely stromy! Sláva, stromy přinesly vodu! Už bude co pít a co jíst. Sláva dětem a sláva našim stromečkům!
