Měsíc je o mnoho menší než naše Země. V průměru měří 3500 km a jeho hmota činí jednu osmdesátinu Země. Na měsíčním povrchu je šestkrát menší přitažlivost. Všechna tělesa tam váží šestkrát méně a člověk uzvedne šestkrát více, to znamená, že lehce unese velký balvan.
Jak asi vypadá měsíční krajina? Pro nedostatek atmosféry je obloha neustále černá jako v noci. Svítí na ní hvězdy i za dne a uprostřed nich velký kotouč Země – a Slunce s nazelenalou korunou. Většina zemského povrchu je zahalena mlhami a mraky.
Na Měsíci se posádka letadla bude pohybovat ve skafandrech, které budou udržovat stejnoměrnou teplotu a tlak vzduchu jako na Zemi. Procházka měsíční krajinou nebude namáhavá. Člověk lehce přeskočí rokli, vyskočí na skálu nebo přenese těžká zavazadla. Při pádu ze skály se mu nic nestane, protože bude padat šestkrát pomaleji.
Tak nějak asi bude vypadat raketové letadlo, které nás dopraví na Měsíc. Jaký bude mít konečný tvar, není ještě známo, zde vidíme jeden ze sovětských návrhů.
Meziplanetární letadlo bude několikrát větší než normální dopravní letadlo, neboť kromě posádky ponese velké zásoby pohonných hmot, vody a potravin, které musí vystačit i na zpáteční cestu. Raketový motor umístěný v zádi letadla bude oddělen od celého prostoru letadla silnou biologickou ochranou stěnou, která zabrání pronikání škodlivého radioaktivního záření, jež bude vznikat v motoru při uvolňování atomové energie.
Možná, že jste také skákali z loďky na břeh a dopadli jste do vody, protože vám loďka při odrazu ujela pod nohama. Podobný úkaz bychom pozorovali, kdybychom na člun upevnili dělo a vystřelili. Loďka by se dala do pohybu opačným směrem. Tento zpětný odraz je podstatou reaktivního raketového pohonu. Místo dělového náboje vystřeluje se z trysky plyn, který vzniká hořením pohonných látek v motoru.
Zde vidíte reaktivní motor s turbinou, který mají všechna naše trysková letadla. Lidově jim říkáme “tryskáče“ a často sledujeme jejich rychlost v oblacích. Černé šipky naznačují příchod vzduchu do motoru, červené unikání spálených plynů tryskou. Rychlost letadla s reaktivním motorem závisí na rychlosti plynů v trysce.
Jiný typ proudového reaktivního motoru. Oba motory mohou pracovat jedině ve vzduchu, který nutně potřebují k hoření. Nejnovější typy raketových letadel dosahují rychlosti tři až pět tisíc kilometrů za hodinu a létají rychleji v nejvyšších vrstvách atmosféry, protože tam vzduchu neklade tak velký odpor.
Rychlost 5000 km v hodině je sice několikanásobně vyšší než rychlost šíření zvuku, ale nestačí k tomu, abychom mohli vzlétnout do vesmíru. Bude nutno vytvořit letadla schopná letět rychlostí 12 i více kilometrů za vteřinu. Dokáže to naše technika? Ano, s pomocí atomové energie. Štěpením uranového prachu dosáhneme obrovské rychlosti vypuzované látky při nepatrné spotřebě pohonných hmot.
K prozkoumání nejvyšších vrstev atmosféry slouží dva druhy raket: jednoduché a složené. Zde vidíme rakety jednoduché. Když dosáhnou vrcholu letu, vracejí se s vyprázdněným zásobníkem zpět k Zemi. Obyčejně jsou opatřeny padákem, který se při zpátečním letu automaticky otevře a zmírní prudký pád rakety k Zemi.
A zde vidíme raketu složenou. Je to vlastně několik raket poschoďovitě spojených. Rakety se postupně zapalují a prázdné se od letounu automaticky oddělují a klesají na padáku k zemi. Odpojováním vypálených raket se snižuje váha letounu a ten může stoupat do větší výše. Pokusné rakety, to jsou vlastně první poslové člověka do vesmíru. Zatím jsou v nich vysílána zvířata s přístroji, aby se vědci přesvědčili, jak let působí na živý organismus.
Jak jsme si už řekli, k překonání zemské přitažlivosti je třeba velkých rychlostí. Pokud letadlo nedosáhne rychlosti 8 km za vteřinu, klesne po vyčerpání pohonných hmot opět k Zemi. Teprve při rychlosti 8 km za vteřinu se přitažlivost zemská ruší a letadlo se vlivem odstředivé síly stává umělou oběžnicí, která bude setrvačností trvale obíhat kolem Země – a to i po vyčerpání pohonných hmot. Abychom překonali zemskou přitažlivost a mohli letět dál do vesmíru, musíme rychlost zvýšit nejméně na 11,2 km za vteřinu.
Letu do vesmíru budou předcházet složitá vědecká hledání. Nejdříve budou vystřeleny vysoko nad Zemi umělé oběžnice s měřícími přístroji. Nějaký čas budou obíhat kolem Země a přístroje budou vysílat všechny jevy z vesmírného prostoru. Potom oběžnice klesnou do hustší atmosféry a shoří třením o vzduch. Později chtějí vědci vybudovat stálé oběžnice daleko větší, z kterých by mohli pozorovat jak Zemi, tak i vesmír.
Meziplanetární letadla budou pravděpodobně zvolna startovat po dlouhých rozjezdových drahách, aby se zabránilo škodlivému působení zrychlování letu na lidský organismus. Vzpomeňme si jen, jak nepříjemně pociťujeme prudký rozjezd tramvaje. Nejvyšší snesitelné zrychlení pro člověka je 100 metrů za vteřinu.
Sedadla v meziplanetárním letadle budou pravděpodobně upravena, aby zrychlování překonával cestující v leže proti směru letu. Kdyby při tom stál, došlo by k náhlému odkrvení mozku a plic a překrvení dolní části těla. V ležící poloze, ať už na zádech nebo břiše, proti směru letu je překrvení stejnoměrně rozloženo po celé délce těla, což je pro člověka příznivější.
Při letu na Měsíc všechny předměty v letadle i lidé ztratí svoji váhu. Ještě není dobře probádáno, jak se bude člověk cítit v prostoru bez zemské přitažlivosti. Pravděpodobně si na to časem zvykne, jako akrobat si zvykne na nebezpečné přeměny. Ruský učenec Ciolkovskij chtěl nahradit přitažlivost zemskou (gravitaci) odstředivou silou, jak to ukazuje řez letadlem podle jeho návrhu. Kabina pro posádku se bude za letu otáčet, takže stěny trupu budou podlahou.
Pohled na Zemi z dálky bude jistě úchvatný. Cestovatelům se bude jevit jako obrovský Měsíc na noční obloze. Obrysy pevnin nebudou tak jasně viditelné jako na globu. V průhledu bude překážet vzdušný obal a mraky.
Ještě úžasnější bude pohled na všechna tři tělesa, na Zemi, na Slunce a na Měsíc současně. Zvláštním dojmeme bude jistě působit Slunce plující po hvězdné obloze a ověnčené zářící korunou. Koruna, kterou se Země vidíme jedině při zatmění Slunce nebo zvláštním přístrojem – koronografem, bude v meziplanetárním prostoru viditelná stále.
Řízení meziplanetárního letadla bude daleko složitější než řízení jakéhokoliv jiného dopravního prostředku. Představte si auto jedoucí velkou rychlostí po zamrzlém jezeře. Postaví-li se mu náhle překážka do cesty a řidič bude chtít odbočit, auto se bude řítit dál původním směrem, protože přední kola se na hladkém ledě nemají o co opřít. Podobně tomu bude ve vzduchoprázném prostoru. Zde nepomůže žádné kormidlo. Let bude řízen přepínáním raket, které budou letadlo vychylovat do žádaného směru.
Problémem bude také určení polohy letadla. Vzdálenost od Slunce můžeme určit teploměrem, umístěným v obalu letadla. Dále zjistíme tak zvaný polární úhel, jehož vrchol je ve Slunci. Úhel je sevřen paprskem, který právě dopadá na letadlo, a paprskem, který osvětloval letadlo při zahájení letu. K orientaci budou sloužit také souhvězdí.
Kdybychom chtěli letět nejkratší cestou přímo k Slunci, musili bychom zrušit rychlost, kterou Země obíhá kolem Slunce, to je 30 km za vteřinu. Po dosažení rychlosti 30 km ve vteřině bychom překonali rychlost, kterou nás Země unášela vesmírem, a vlivem sluneční přitažlivosti bychom přímo padali na Slunce.
Další vývoj meziplanetárního létání umožní start letadel z velkých umělých družic, kde budou také letadla zmontována z částí přivezených ze Země. Protože tato letadla nebudou již překonávat odpor vzduchu v atmosféře, budou jednoduššího tvaru bez nosných křídel. Také počáteční rychlost 8 km za vteřinu jim dá už sama družice.
Takový tvar, budou míti asi letadla startující z umělé družice. V kulovitém tvaru bude velký prostor pro uskladnění zásob. Na Měsíci bude toto letadlo přistávat bez obtíží, s tryskami namířenými proti měsíčnímu povrchu. Až jednou člověk pevně zakotví na Měsíci, bude před ním otevřen celý vesmír, především naše sluneční soustava. Na letadlech, která tam vyrobí, bude se jako s odrazného můstku vydávat na další pouť do vesmíru.
Velkým nebezpečím pro poutníky vesmírem budou meteory, které jsou sice většinou v malé, ale při své velké rychlosti mohou prorazit sebe silnější ocelovou desku. Konstruktéři meziplanetárních letadel chtějí proto před meteory chránit letadla několika plášti a utěšují se tím, že v nekonečném mezihvězdném prostoru je málo těchto nevítaných společníků.
A jak bude vypadat návrat na Zemi? Letadla bez křídel a aerodynamických tvarů vrátí se na svoji základnu – na umělou družici. Zde cestující přestoupí do jiného letadla, které se však nebude vracet přímo k Zemi. Let by se vlivem zemské přitažlivosti brzy změnil ve smrtelný pád.
Letadlo poletí téměř rovnoběžně s povrchem zemským. Protože člověk nesnese velké a náhlé zpomalení stejně tak jako zrychlení, bude rychlost letadla pozvolna snižována. K brzdění a zpomalení letu bude sloužit opět raketový pohon, obrácený tryskami proti směru letu.
Až rychlost letadla klesne natolik, že bude moci zamířit do vzduchové vrstvy bez nebezpečí, že shoří třením o vzduch, bude se blížit k Zem spirálovým letem. Vzdušná atmosféra ještě více přibrzdí jeho let, takže bude moci hladce přistát klouzavým letem.
Ukázali jsme si, jak asi bude vypadat naše první cesta na Měsíc. Ten nemá tušení o našich smělých úmyslech. Čas od času vypluje z mraků a shlíží na nás svou vlídnou tváří.
A jednoho dne se kdesi na Zemi rozjede po bílé přímce rozjezdové dráhy mohutné raketové letadlo a smělou křivkou zamíří do vesmíru, na Měsíc. Bude to vítězná cesta člověka a techniky, která už nebude mít hranic v ovládnutí vesmírného prostoru a času.
y
