- Bum! – V tom výkřik, rachocení… Ztrhnul Pajda: s kusem skály skřítek do hlubin se valí, právě tam,
kde v pestrém reji mořští kluci dovádějí. „Kulihrášek!“ zajásali, pevně ploutvemi se spjali, s pokřikem jej táhnou dolů: „To si hrajeme spolu!“
Zámkem podmořského pána letí zpráva neslýchaná, všechny děs až pojal náhlý: Kluci Kulihráška stáhli! Plují sem!“ – V tom okamžení kluci, hrůzou vyjevení, na doktoru chtějí rady: „Pane, nemá v těle vlády!“ Král je hněvem všecek rudý: „Jste vy hlupci, u všech všudy! Nevíte, že pod hladinou všecky děti země hynou? – Doktore, teď tvou je prací, oživit jej operací. Nepomůže-li však taky, proměním vás, kluci, v raky!“
Mořem jásot rozléhá se: „Kulihrášek zdráv je zase!“ Už jej - ač má tváře bledé - ošetřovatelka vede, doktor s králem přihlížejí. Skřítkovi se očka smějí: „Vždyť mám ploutve přidělané! To by Pajda koukal, pane!“ -
Kluci vykládají v letu: „Mořské sasanky jsou v květu, pohleď! - Víš však, že jsou živé?“ - „Tak? To přesvědčím se dříve!“ Skřítek hlavu k lískám níží… Běda! Vždyť ho k sobě víží! „Pomóóóc!“ - Křičí ze vší síly, až jej kluci vyprostili.
Teď se Kulihrášek chrání někam sahat bez optání! - Pěkně s kamarády v hloučku mořem bloudí pomaloučku, poslouchá je bez odmluvy. „Pozor!“ - právě jeden mluví - „Rychle všichni za skaliny, žraloků jsem zahléd stíny!“ Teď co Kulihrášek vidí, sotva uzřel někdo z lidí... Obrovití, šedohnědí plují sem tři lidojedi: dva jsou kladivouni draví, - poznáte je podle hlavy - třetí - piloun s hroznou zbraní - jistě že tu kořist shání!
„Věru nebylo by k smíchu ocitnout se v jejich břichu!“ míní kluci, přes balvany rozprchli se na vše strany... „Zpátky!“ náhle strhl prudce skřítka jeho malý vůdce - „Je-li nám teď život milý, nesmíme se hýbat chvíli!“ Kulihrášek bledne v líci... Příšernou zří chobotnici, kterak před nimi se strojí k zuřivému s humrem boji! Chapadla se množit zdají, k humrovi se přissávají, pevný krunýř hračkou drtí... Ten se neubrání smrti!
Dlouho na dně mořské tůně seděl skřítek v skalním lůně... Srdíčko mu tlouklo tuze - nebyl zvyklý téhle hrůze! Viděli to kamarádi, rychle na cestu se řadí, plují na podmořská lada, koníků kde rejdí stáda. Plno jich tam překvapili! „Jejej! Ti jsou roztomilí!“ špulí Kulihrášek rtíky, usmívá se na koníky a již s nimi vodu pění v skotačivém dovádění. Teprv tmou když proudy zšedly, k odchodu se chlapci zvedli.
Zpátky vlna zanesla je v bílé korálové háje. Září větve třpytným květem - „Což jdu pohádkovým světem?“ Kulihrášku oči svítí... Pojednou však druha chytí: „Pohleď, jací to sem míří ukrutánští netopýři!“ - Kluk se chechtá v háje šeru: „Jsi ty mudrc, na mou věru! Před tímhletím „netopýrem“ každý prchá v moři širém, ryby, my i člověk - vždycky! Je to rejnok elektrický, známý silou nevídanou - usmrcuje jednou ranou!“
Mořští kluci v dnešním ránu divného cos mají v plánu! Dřív, než skřítka s sebou vzali, prohlédli jej, prozkoumali hlavu, nohy, celé tělo - co to jenom do nich vjelo? Skřítek vyptávat se hleděl, ale nic se nedověděl. Plují vpřed, až voda syčí - náhle Kulihrášek křičí: „Hvězdy do moře sem spadly! Chudinky, jak vodou schladly... Což abychom hoši, vzali tuhle s sebou panu králi?“ - Jak se smáli, darebáci! Jeden však se přece vrací,
a co říká, není k víře: Mořská hvězdice je zvíře, které o kořist se pere - pohleď jen, jak rybku žere!“ Věru hrůza skřítka jala, jak se hvězda náhle vzpjala! Pevně rybka chycena je, hvězdice z ní život ssaje... Kulihrášek pryč se žene, srdíčko má rozbouřené, a tak - běda! - pozdě vidí, že tu kolem žralok slídí! Švihl netvor ploutví vzadu, a již skřítek ztrácí vládu, tma se do očí mu vkrádá, někam padá, padá, padá.
Skřítek procit z omámení: „Kde jsem?“ - Sedí na kameni uprostřed dvou mořských kluků, kolem tma, a nikde zvuku. Pojednou mu šlehla v tváře růžová a žlutá záře, za ní v letu kolem skály řady bílých světel vzplály, a teď - jak to říci slovy? - zavlál závoj křišťálový... Samé ryby! - Kamarádi hladí skřítka: „Jsme tak rádi! Vydržel´s tu! - Strach jsme měli ač jsme dost tě prohlíželi. - „Pročpak?“ skřítek druhy moří. „ V největší jsi hloubi moři.“
S Kulihráškem řeč je těžká: napřed jde, neb vzadu mešká, každou chvíli někde sám je! Říká: „Moře? - Celé znám je!“ V smíchu kluci zamrkali: „Kdo se chlubí, ať se spálí!“ Neřekli mu, že ta ryba, ke které se právě shýbá,
elektrický úhoř sluje. „Ouvej!“ skřítek odskakuje, jisker déšť mu srší z těla! - O kus dál se houba bělá... Jen si o ni otřel líce. „Achich!“ křičel ještě více. - Vše se chechtá: „Nejsou šprýmy s medusami žahavými!“
Děti? Které z vás to vědí, kam vždy s jara táhnou sledi? V mocných houfech z mořské vlasti plují k břehům jikry klásti, táhnou v nekonečné řadě namačkáni pohromadě, sotva nastal konec zimy. - Ale kdo je to tam s nimi? Slyšte! Naříká už z dáli... Jak bychom ho nepoznali po čepičce červenavé! Kulihrášek! - Kam to plave? - Od kluků si nedal říci, připletl se v mačkanici, a teď, oči vykulené, vidí tresku, jak se žene,
tam kde největší je tlupa, hltá rybky, až to chrupá. Ach, co Kulihrášek zkusí! Věřte, málem se už dusí! Šeptá: „Teď jsem na tom bledě, vždyť mě spolkne jako sledě!“... Přec však zachránil se z mely. Umačkaný, rozmrzelý rovnou na kluky se řítí: „Za to zasloužíte bití!“ Ale vodníčci se brání: „S tebou není vůbec hraní! Neposlechneš, moc máš řečí, stále jen jsi v nebezpečí - vrať se raděj k Pajdálkovi!“ - Žbluňk! - a zmizeli mu v křoví.
Tam, kde příboj do skal bije, bloudí Pajda, smutně vyje… Šplíchla vlna o bok sluje – Co to z vody vystupuje? Má to ploutve, mořské řasy – Pajda štěká: „Vodník asi! – Kam jsi Kulihráška stáhl!?“ Ale „vodník“ náruč vztáhl:
„To je sem já! –Hned vše ti řeknu, počkej jen, až ploutve svléknu!“ – Přiběh´strýček, celý v smutku: „Kulihrášku! – Ty´s to vskutku?“ Kulihrášek ploutve střásá… „Což se někdy“, v smíchu jásá, k strýčkovi se vine úže – „Kulihrášek ztratit může?!“
y
