„Moji bratři mají oba dost, mohou být slušně živi,“ povzdechl nejmladší, kterému říkali Jeník. „Ale co si počnu s kocourem, až sníme tuto poslední skývu chleba? Věru, nám dvěma je souzeno umřít hlady.“
Tu se na něho kocour podíval a z ničeho nic povídá: „Nemysli, Jeníku, že jsem z otcova dědictví to nejhorší. Byl jsi ke mně vždycky dobrotivý, a za to se ti nyní odměním. Nejdříve mi ale ušij boty, klobouk a pytel!“
Kocour nachytal ve mlýně myši,
a Jeník mu z jejich kůží ušil boty, klobouk a pytel. „Jsem s tvojí prací spokojen,“ povídá kocour. „Nyní tu počkej, až se vrátím.“
Na poli utrhl kocour mrkev, dal ji do pytle a ten pytel pak nastražil v lese. Nečekal dlouho a do pytle vlezl mladý zajíček.
Kocour skočil, pytel zavázal, hodil si ho s úlovkem na záda a zamířil k městu.
Dal se ohlásit u krále té země a ten jej milostivě přijal. Kocour se mu hluboce poklonil a povídá: „Vznešený králi! Můj pán, markýz Ypsilon, poručil, abych vám odevzdal darem tohoto mladého zajíčka.“
Král se zaradoval, neboť měl zaječí pečínku velice rád, a v celém jeho království byla o zajíce náramná nouze. „Vyřiď svému pánu,“ povídá, „že mu za vzácný dar děkuji.“
Druhý den přišel kocour opět. Přinesl zajíce ještě tučnějšího.
Král dal jej za to milostivě pohostit ve své jídelně. Tak to kocour dělal měsíc nebo dva. Jednou se doslechl, že se král a jeho dcera chystají na projížďku kolem řeky. To se kocourovi převýborně hodilo.
Vrátil se k Jeníkovi a poručil mu, aby se odstrojil a vykoupal v řece. Jeník poslechl a kocour ukryl jeho šaty pod kámen.
Když se tomu počínání Jeník divil, kocour povídá: „Chceš-li být po celý život šťasten, poslouchej mne nyní ve všem, co řeknu nebo udělám. Jenom tak ti mohu pomoci.“
Vtom jel kolem královský kočár. „Teď dělej, jako by ses topil,“ poručil kocour Jeníkovi a sám začal lomit rukama a křičel: „Pomoc! Pomóóóc! Markýz Ypsilon se topí!“
Král kázal okamžitě zastavit a nařídil sluhům, aby markýze zachránili a přivedli. Tu se kocour králi poklonil a řekl: „Děkuji, Výsosti, za Vaši laskavost. Můj pán však pozvání přijmout nemůže, neboť co se koupal, ukradli mu nějací zlodějové šaty.“
Král si však věděl rady. Poručil jednomu šlechtici, aby se okamžitě svlékl a své šaty postoupil markýzi Ypsilonovi.
Z mlynářova Jendy se stal obratem tak krásný mládenec, že na něm mohla princezna oči nechat. Král jej pozval do kočáru, i vše šlo tak, jak si kocour přál.
Sám běžel před kočárem napřed, až dostihl území, na němž všechno patřilo zlému lidojedu. U hranic hlídal voják. Tomu kocour povídá: „Za chvíli pojede tudy král. Až se tě zeptá, čí území střežíš, řekni: Markýze Ypsilona. Neřekneš-li, král tě dá na kousky rozsekat!“
Když sem král přijel, kázal zastavit a zvolal: „Hej, vojáku! Čípak říši to střežíš?“ „Markýze Ypsilona,“ hlásí voják a salutuje.
Kocour zatím uběhl kus cesty. Uviděl dva sekáče a obořil se na ně: „Za chvíli pojede tudy král! Až se vás zeptá, čí je ta louka, odpovězte: Markýze Ypsilona. Kdybyste tak neučinili, král vás dá na kousíčky rozsekat!“
Když jel král kolem, kázal zastavit a zvolal: „Hej, sekáči! Čípak je ta krásná louka?“
„Markýze Ypsilona,“ ozvali se oba sekáči jedním hlasem.
Potom přijel král k lánu pšenice. Zde opět kázal zastavit a zvolal: „Hej, ženci! Čípak je to krásné pole?“ A ženci, které kocour předtím poučil, jak mají vypovídat, křičí o překot: „Markýze Ypsilona, Milosti!“ „To musí být bohatý člověk, když to všechno patří jemu,“ myslí si král.
Zatím kocour doběhl do překrásného zámku, v němž bydlí obr lidojed. On byl také skutečným pánem všech těch luk a polí, kterými král projížděl. Vyznal se i v kouzelnictví a šla o něm pověst, že se dovede proměňovat v nejrůznější zvířata.
Kocour zastihl obra právě při obědu. Zalichotil mu pěknou řečí a nakonec povídá: „Slyšel jsem, slovutný obře, že se dovedete proměňovat v nejrůznější zvířata, například ve lva. Je to pravda?“ „Pravda!“ zabručel lidojed a aby mu dokázal své umění,
v okamžiku se proměnil v ohromného lva. A ten lev řval a řval, až se celý zámek třásl. Sám kocour se ho polekal a běžel se schovat.
Když se pak lev proměnil zpátky v člověka, kocour vylezl z úkrytu a povídá: „Nepochybuji, že jste veliký kouzelník, ale říkali mně, že se dovedete proměnit i ve zvířátka docela malá, na příklad v myš. A to přiznám se vám, považuji za nemožné.“ „Nemožné?“ zařval lidojed. „Nic není pro mne nemožné. Tak se podívej!“
A proměnil se v myš. Kocour po ní skočil a sežral ji.
Mezitím dojel do zámku královský kočár. Kocour seběhl králi a princezně naproti a s úklonou pravil: „Buďte srdečně vítáni na zámku markýze Ypsilona.“ Král se nemohl vynadivit, jaktěživ tak krásný zámek ještě neviděl.
A což teprve, když je kocour uvedl do jídelny. Jídla tam bylo pro mnoho vznešených hostí a služebnictvem se jen hemžilo.
Když král vypil pět pohárů vína, rozjařil se a zvolal: „Poslechněte, markýzi, jestli chcete, dám vám svou dceru za ženu!“
Rozumí se samo sebou, že Jeník neřekl ne. I byla svatba, jakou v té zemi nikdo nepamatoval. Kocour pak musel vypravovat, jak se vše sběhlo. Lidé mu byli nadosmrti vděčni, že je vysvobodil z moci ukrutného lidojede, a Jeník s princeznou, že je svedl dohromady.
Za prokázané služby stal se kocour ministrem. Jeho obraz visí na zámku dodnes a myši se mu zdaleka vyhýbají.
Konec.
y
