y
Sněhurka
I stalo se, že jeden král v jednom království prožíval v jeden den velkou radost i velký smutek zároveň. Tu radost měl z narození dcerky, ten smutek byl za královnu, která sotva dala život svému dítěti, vydechla naposledy. Královská dcerka měla oči jako pomněnky, vlasy černé jako noční nebe a pleť jí zářila jako bílý sníh. A tak jí dali jméno Sněhurka. Tatínek král chtěl, aby Sněhurka měla náhradní maminku, proto se do roka oženil. Nová královna byla velmi krásná, svou krásou krále zaslepila, takže neviděl, že je pyšná a zlá.
Domýšlivá královna se často na sebe dívala do zrcadla a ptala se ho: „Zrcadlo, pověz mi, kdo je v zemi zdejší ze všech lidí nejkrásnější?“ A zrcadlo jí odpovídalo: „Ty jsi, paní, v zemi zdejší ze všech lidí nejkrásnější.“ Královna se vždy samolibě usmála, byla s odpovědí spokojená. Roky míjely a Sněhurka rostla do krásy. A tak není divu, že jednoho dne se královna dozvěděla jinou pravdu: „Odpusť, paní, v zemi zdejší Sněhurka je nejkrásnější.“ Zlá královna se rozlítila, nechala si zavolat myslivce a přikázala mu, aby Sněhurku odvedl do lesa a tam ji ponechal dravé zvěři napospas.
Myslivec se královny bál, a tak udělal, jak mu přikázala. Ubohá Sněhurka bloudila lesem. Klopýtala přes kořeny, byla unavená a měla hlad. Když jí bylo nejvíc úzko, zahlédla chaloupku. Vydala se k ní, zaklepala na dveře, ale nikdo jí nepřišel otevřít. Osmělila se a vstoupila dovnitř. Uviděla stůl, na něm bylo uchystáno sedm misek s kaší. Z každé misky trochu ochutnala, když si však chtěla odpočinout, v ložnici našla jen sedm malých postýlek. Ulehla tedy ke krbu a usnula. Tam ji našli trpaslíci, kteří v chaloupce bydleli. Počkali, až se dívka prospí, a pak si nechali vyprávět její smutný příběh. Když Sněhurka dovyprávěla, navrhli jí, aby u nich zůstala.
Královnu zase popadla její marnivá touha vědět, kdo je v království nejkrásnější. Zrcadlo mluvilo jen pravdu. Prozradilo jí, že nejkrásnější je Sněhurka, která žije v chaloupce u sedmi trpaslíků. Nazlobená královna se převlékla za kořenářku a vydala se k chaloupce. Zlost ji popoháněla, takže cestu lesem brzy našla. Sněhurka zrovna bělila na sluníčku prádlo, když k ní přistoupila tetka kořenářka a žádala o doušek vody. Sněhurka kořenářce posloužila, a ta jí na oplátku darovala zástěrku. „Ukaž, děvče, já ti ji pomůžu uvázat.“ Pak Sněhurce zástěru zavázala tak silně, že dívka nemohla dýchat a omdlela.
Když se trpaslíci vrátili domů, polekali se. Sněhurka ležela na zemi, nehýbala se. Naštěstí si nejmenší trpaslík všiml její nové zástěry a rychle ji rozvázal. Sněhurka se nadechla. Chvíli trvalo, než se vzpamatovala a vzpomněla si na kořenářku, která jí až přeochotně darovala zástěru. Trpaslíci byli světa znalí, věděli, že po světě chodí i zlí lidé, které těší dělat jiným bolest. Nejstarší z nich řekl: „Sněhurko, jsi ještě mladá a moc důvěřivá. Příště, až za tebou někdo přijde, raději si od něho nic neber.“ Sněhurka slíbila, že si na zlé lidi bude dávat lepší pozor.
Sotva se královna vrátila na zámek, šla se k zrcadlu ubezpečit, že tou jedinou kráskou je ona. Ale protože trpaslíci včas Sněhurku zachránili, zrcadlo královně odpovědělo: „Promiň, paní, v zemi zdejší Sněhurka je nejkrásnější.“ Královna vztekle vykřikla, popadla do ruky hřeben a chtěla jím zrcadlo rozbít. Náhle však dostala nápad. A nebyl to dobrý nápad. Jak jinak, od zlého jen zlé pochází. Královna namočila hřeben do jedu. Na druhý den se převlékla za kramářku a šla navštívit Sněhurku.
I tentokrát našla Sněhurku v pilné práci. Zašívala límce u košilek. Když k ní kramářka přistoupila a nabízela jí své zboží, Sněhurka nezvanou ženu odmítla. Ale převlečená královna se nenechala odbýt. Vzala hřeben a že Sněhurce sama vlasy rozčeše. Místo česání, ji však hřebenem škrábla, jed se dostal Sněhurce do kůže a ona omdlela. Královna jí zašmodrchala hřeben do vlasů a pyšná na své špatné dílo se vrátila zpátky na zámek.
Jaké štěstí, že se ten den trpaslíci rozhodli vrátit dříve z práce. Kdo ví, jak by to se Sněhurkou dopadlo, kdyby ji nenašli a jedovatý hřeben jí včas z vlasů nevytáhli. „To už se mi přestává líbit,“ durdil se jeden z nich. „Jako by ti, Sněhurko, někdo usiloval o život.“ Ostatní trpaslíci souhlasně zamručeli. „Když nebudeme doma, raději zůstávej v chaloupce a nikomu neotvírej,“ radili jí trpaslíci. Sněhurka jim to ráda přislíbila: „Zamknu se na petlici a nikoho nezvaného nepustím dovnitř.“
Jenomže nezvaný host zase přišel. Byla to královna. Když se do třetice dozvěděla, že Sněhurku ze světa nesprovodila, převlékla se za babku. Zaklepala na dveře a skuhravým hlasem zavolala: „Haló, dobří lidé, kupte si jablíčka.“ Sněhurka neotevřela, jen otevřela okýnko, aby babce řekla, že nic nechce. Babka ale začala vychvalovat svá jablíčka a do jednoho se hned zakousla. „Však kupovat nemusíš, jen ochutnej,“ řekla převlečená královna a strčila Sněhurce do ruky to nejčervenější jablíčko. Sněhurce jablíčko zavonělo, kousla si. A ach. Jablíčko bylo otrávené.
Tentokrát trpaslíci Sněhurku nezachránili. Byla mrtvá. Plačky jí vyrobili skleněnou rakev, kterou položili na louku mezi kopretiny, které měla Sněhurka tak ráda. Ještě jim ani slzy neoschly, když zaslechli dusot kopyt. Princ z druhého království byl na lovu. Laň, za kterou se honil, ho přivedla až na louku, kde se trpaslíci loučili se Sněhurkou. Princi se Sněhurka zalíbila, chtěl ji obejmout a políbit. Nazvedl krásnou dívku a v tu jí z úst vypadl kousek otráveného jablka. Sněhurka procitla, mile se na prince usmála. Trpaslíci zajásali. Princ pak odvezl Sněhurku na zámek a požádal krále o její ruku. Na svatbu pozvali i královnu. Ta ale nepřišla, její nedobré srdce totiž puklo zlostí.
