y
Zuzanka a písmenka
Byla jednou jedna holčička, jmenovala se Zuzanka, a ta psala do školního sešitu tak hrozná písmenka, že nad nimi musel každý zaplakat.
A skutečně, když je paní učitelka viděla dala se do pláče a plakala tak dlouho, dokud neměla úplně mokrý kapesník. Potom šla k panu školníkovi a řekla mu:
„Podívejte se na ta písmenka, která napsala Zuzanka do školního sešitu. Co tomu říkáte?“ A pan školník se podíval na ta písmenka a dal se do pláče a plakal tak dlouho, dokud neměl úplně mokrý kapesník. A pak řekl: „Některá mají zlámanou nožičku a některým nožičky úplně chybí, musíme s nimi něco udělat. Když mi pomůžete, můžeme s tím být do večera hotovy.“
A tak udělali plno malinkých destiček a plno sádrových obvazů na zlámané nožičky. A když s tím byly hotovy, daly všechna ta nešťastná písmenka v Zuzančině sešitě do pořádku. Ráno řekla paní učitelka Zuzance: „Zuzanko, nemůžeš přece psát do školního sešitu taková písmenka se zlámanými nožičkami nebo docela bez nožiček. Nemáš ponětí, jak těžko se spravují.“ A Zuzanka si dala říci, snažila se a ani jednomu písmenku už nechyběla nožička a ani jedno nebylo polámané.
Ale když si paní učitelka sešit příště prohlédla, přece byla velice smutná, protože všechna písmenka vypadala, jako by aspoň dva týdny nejedla. Tak byla hubená.
Paní učitelce bylo těch písmenek líto. Vzala je domů, udělala smažené řízky s bramborem a moučník se šlehačkou a celý večer je krmila, protože písmenka byla tak slabá, že neudržela ani vidličku. „Zuzanko,“ řekla ráno paní učitelka, „proč píšeš tak hubená písmenka? Musím je večer přikrmovat. Víš ty vůbec, jakou to dá práci? Dej si prosím tě záležet a piš je trochu silnější.“ A Zuzanka si dala záležet, snažila se a opravdu nenapsala ani jedno písmenko hubené.
Ale když paní učitelka sešit příště prohlédla, hrozně se polekala. Protože jedno písmenko bylo tlustší než druhé a všechna byla napsána do kopce, takže sotva dýchala, byla celá zpocená a měla velikou žízeň. „Propánakrále,“ pomyslila si paní učitelka, „co teď, takhle zpocená písmenka nemohou přece pít, vždyť by se mohla nachladit. Donesu je domů, a uvařím jim čaj. Tím se žízeň nejlépe zažene.“
Vzala je domů, uvařila jim čaj, ale to už bylo pozdě. Několik písmenek se cestou nachladilo a devět z nich dostalo horečku. Co měla paní učitelka dělat?
Běžela s nimi do nemocnice a tam si je nechali, protože všech devět písmenek dostalo zápal plic. Ráno řekla paní učitelka Zuzance: „Zuzanko, nemůžeš přece psát do školního sešitu tak tlustá písmenka a ještě k tomu do kopce. Jsou pak celá uřícená, nemohou popadnout dech a lehce se nachladí. Podívej se do sešitu. Devět písmenek tam chybí, jsou v nemocnici, mají zápal plic.“ A Zuzance to bylo velice líto a řekla dvěma holčičkám: „Byly by jste tak hodné a šli se mnou odpoledne do nemocnice? Jdu navštívit svá tlustá písmenka, která mají zápal plic.“
A holčičky řekly, že ano. A přinesly i kytičky, a Zuzanka měla také kytičku, a když přišly do nemocnice, řekla Zuzanka písmenkům:
„Je mi to opravdu líto, už nikdy nebudu psát tak tlustá písmenka do kopce. Budu si už dávat na psaní pozor, tyhle holčičky slyší co říkám.“ A písmenka řekla: „Jen aby.“ A tvářila se jako by tomu moc nevěřila. Ale Zuzanka to myslela vážně. Opravdu si dala příště záležet a psala taková písmenka, že když potom měla písmenka veliký sjezd
a hledala mezi sebou tři nejkrásnější, nikdo nemohl najít hezčí písmenka, než byla ta, která napsala Zuzanka.
Konec.
