y
O Červené Karkulce
Byla jedna malá holčička, kterou měl každý rád.
Nejraději ji však měla babička. Jednou jí dala k svátku čepeček – červenou karkulku, který děvčátku velice slušel. A protože ho ráda nosila, říkali jí od té doby Červená Karkulka.
Jednoho dne maminka řekla: „Tady máš, Karkulko, láhev vína a bábovku. Zaneseš to babičce. Je nemocná a potřebuje se posílit. Cestou neutíkej a babičku pěkně pozdravuj.“
Červená Karkulka uložila dárky do košíku a šla. V lese potkala starého vlka. Chtěla se mu vyhnout, ale vlk přistoupil a začal rozprávku.
„Dobrý den, Karkulko! Kampak jdeš?“ Karkulka odvětila: „K babičce, je nemocná. Nesu jí něco na posilnění.“ Vlk se ptal: „A kde bydlí tvá babička?“ - „Kousek pod lesem, tam, kde rostou lípy a lískové oříšky.“
Vlk se podrbal na čumáku a řekl: „Rozhlédni se, Karkulko, kolem, jaké krásné květinky zde rostou. Měla bys babičce natrhat kytičku. To by jí udělalo radost.“ Potom se rozloučil a odběhl do lesa.
Karkulka mu byla za radu vděčná. Postavila košíček na zem a natrhala pěknou kytičku. Potom ji převázala stéblem trávy a zase se vydala na cestu.
Mezitím vlk přiběhl k chaloupce a zabušil na dveře. „Kdopak je to?“ ptala se babička z postele. „To jsem já, Červená Karkulka. Nesu ti bábovku a víno,“ řekl vlk.
„Jsem slabá a nemohu z postele. Stiskni kliku a vejdi,“ řekla babička. Vlk otevřel dveře, skočil do světničky a babičku polkl.
Pak si oblékl její šaty, nasadil čepec a podíval se do zrcadla. „Docela jako babička,“ řekl a položil se pěkně do postele.
Po pěšince z lesa už přicházela Červená Karkulka. Když před sebou na mýtince spatřila babiččinu chaloupku, přidala do kroku.
Jaké bylo její překvapení! Dveře otevřené, až se toho polekala. Vešla opatrně do síňky a hned u prahu pozdravila. „Dobré jitro, babičko!“
Ale nikdo jí neodpověděl, nikdo ji nevítal. Přistoupila až k posteli a co vidí?
Leží tam babička, čepec hluboko stažený do očí, ruce na peřině. A jak divně vyhlíží. Až se jí Karkulka polekala.
„Ale, babičko, jaké to máš velké oči?“ zvolala Karkulka. „Abych na tebe lépe viděla!“ ozvalo se hrubým hlasem z postele. „A ,babičko, jaké to máš velké uši?“ - „Abych tě lépe slyšela,“ odvětil zase ten hrubý hlas.
Karkulka se lekla a o krok couvla. „Ale babičko, jaké to máš chlupaté ruce?“ užasla. „To abych tě mohla líp chytit.“ - „A babičko, jakou to máš hroznou pusu?“ - „To abych tě mohla líp sežrat!“
Jen to vlk dořekl, skočil z postele a spolkl Červenou Karkulku i s košíčkem, vínem a bábovkou. A nepohrdl ani kytičkou.
Nacpaný k prasknutí si zase lehl spokojeně do postele. A chrápal, až okna v chaloupce řinčela.
Šel lesem myslivec, který se u babičky stavoval na kus řeči. Věděl, že je teď chudinka nemocná, a tak ji navštěvoval denně.
Hned venku mu bylo divné, že babička tolik chrápe. A také to, že jsou otevřeny dveře. Rázně vkročil dovnitř, a co vidí?
Na posteli leží spokojeně vlk a chrápe. Hned zkušeného myslivce napadlo, že babičku snědl!
Přikročil k posteli, vytáhl z kapsy tesák a rozpáral vlkovi břicho. A z břicha vyskočila nejprve Karkulka s bábovkou, vínem a kyticí, potom také babička.
„Ach, to jsem se bála,“ řekla Karkulka, ještě celá poděšená. „Ten vlk měl v břichu takovou tmu!“ Babička se jen usmívala, celá z toho úleku okřála. A hned připravovala pro všecky hostinu.
Po hostině přinesli kamení a zašili je vlkovi do břicha. Vlk se probudil a měl velkou žízeň. Zašel k potoku, aby se napil, ale kamení ho tolik tížilo, že spad do vody a utopil se.
