y
Indiánek Kocourek
Stalo se to v dávných dobách, když ještě nad velkým Tewadským jezerem létali všelijací netvoři a když Indiáni, kteří žili pod velkými borovicemi, měli co dělat, aby se jim ubránili. Tehdy ve vesničce Sevarou žil Indiánek. Jednou našel koťátko. Staral se o ně, choval ho a napájel, všude chodil jen s ním. Lidé mu proto dali jméno Kocourek.
Ve vesničce Sevarou se žilo klidně. Indiáni chodili po lesích, okolo jezera a sbírali bylinky. A indiánské maminky z nich vařily různá jídla. Pravda, jen z bylinek nemohli být moc silní, ale na trhání bylinek však zas tolik síly nepotřebovali.
Jednoho dne se však stala hrozná věc. Slunce nad Tewadským jezerem potemnělo, zadul strašný vítr. Ne, nebyla to bouřka. To se nad vysoké borovice snesl obrovský orel, Všeckožrout.
Indiáni už slyšeli o tom strašném ptáku, který zničil několik sousedních vesniček. Poukrývali se proto do svých stanů a radili se. Velký náčelník se zamyslel, vyfoukl dým ze své dýmky a zeptal se: „Kdo z vás, Indiáni, poradí, jak se zachránit?“ Nikdo se neozval. Nikdo nevěděl, jak uniknout před hrozným nebezpečím. Seděli Indiáni, dumali, mlčeli. A vtom se nad nimi ozval hrozný skřek. To se smál orel Všeckožrout. „Už je s vámi konec, človíčkové!“ - volal z výšky. „Až vyjde měsíc, zničím vás!“ - a s rámusem odletěl.
Indiáni pomalu vylezli ze stanů, podívali se k jasnému slunci a bylo jim smutno. „Ještě několik hodin a a je s námi konec,“ pravil potichu náčelník. „A proč konec?“ zeptal se Kocourek, který se všude pletl se svým koťátkem. Velký náčelník ho pohladil: „Nejsme dost silní, abychom se před orlem ubránili.“ Kocourek se podíval na smutného náčelníka, pohlédl na mlčící Indiány a plačící Indiánky. Velice toužil pomoci, zachránit vesničku Sevarou, ale ani on nevěděl jak. A vtom se mu ozvalo koťátko, které držel v náručí:
„Mňaúúú! Kocourku. Přišel čas, kdy se ti mohu odvděčit.“ Malý Indiánek se podivil, že koťátko mluví lidským hlasem, ale ono pokračovalo: „Nejsem obyčejné kotě. Jsem dcera kočičí královny.“ Koťátko vyskočilo Indiánkovi z rukou a rozběhlo se po lesní cestičce. „Pojď! Něco ti ukážu!“
Malý Indiánek se vydal za koťátkem. Šli lesem, potom šplhali po strmých skaliskách, až se zastavili před obrovskou jeskyní. Kotě vběhlo dovnitř a Indiánek za ním. A stal se div divoucí.
Jen co oba vběhli dovnitř, proměnila se jeskyně na rozlehlou květinovou louku. Na ní se páslo mnoho krav, vesele bučely a zvonce jim zvonily. Indiánek šel dál za koťátkem, až se najednou zastavili před trůnem z květů.
Na něm seděla velikánská kočka a tiše předla. „Mňaúúú!“ zavolalo koťátko. „Už jsem tady, maminko!“ Velká kočka se probrala a radostí vyskočila: „Koťátko! Moje drahé děťátko!“ Objali se, popusinkovali a až potom si velká kočka všimla indiánského dítěte: „A to je kdo?“zeptala se. „Malý Indiánek. Staral se o mě, krmil a napájel,“ odpovědělo koťátko. Kočičí královna se před Indiánkem hluboce poklonila: „Ó, velevážený Kocourku! Staral ses o mé jediné dítě. Požádej, o co chceš, všechno ti splním!“
Kocourek rychle vyhrkl: „Zachraň vesničku Sevarou od orla Všeckožrouta!“ Kočičí královna se zarazila: „Od orla Všeckožrouta? Copak si nedokážete sami pomoci?“ „Jsme moc slabí“ - řekl smutně Kocourek. „Slabí?“ - divila se zase královna. „Jak to? Copak nemáte v lesích dost potravy? Co jídáváte na snídani?“ „Bylinky,“ - odpověděl Indiánek. „A co na svačinu?“ „Bylinky,“ - řekl zase Kocourek. Královna zakroutila hlavou: „A na oběd a na večeři?“ „Bylinky,“ - odvětil Indiánek. Tu se kočičí královna rozesmála. Mňoukala tak hlasitě a pronikavě, že se až krávy z louky rozutekly. „Vy jste ale hlupáčkové, Indiáni! Jen z bylinek opravdu nemůžete být silní.“ Sklonila se ke svému dítěti, koťátku a něco mu pošeptala. A Koťátko vyskočilo, odběhlo. Indiánek stál na louce, díval se na rozesmátou královnu a opravdu ničemu nerozuměl.
Za chvíli se koťátko zase vrátilo. Na zádech neslo obrovský pytel. Postavilo se před Indiánka a začalo z něho vytahovat. Džbánek mléka, kus sýra, druhý džbánek kyselého mléka, pohár smetany s malinami, hrudku másla a košík plný tvarohu. Kocourek pohlédl na tu hromadu, očichal ji a zašklebil se: „Proč jsi to všechno přineslo?“ „Ach, vy Indiáni, Indiáni!“- zasmála se královna kočka. „Vždyť toto je vaše síla! Jen skus. Neboj se.“
Malý Indiánek se pustil do jídla. Zpočátku se mu ten sýr a mléko moc nezamlouvaly, ale najednou cítil, že sílí a roste. Překvapeně se zeptal královny: „A co je to zázračné mléko?“ „Kdepak zázračné!“ odvětila královna. „Obyčejné. Ale v každém mléku je skrytá zázračná síla.“
Když to Indiánek zaslechl, pustil se zase do jídla. Sýr i tvaroh, ba i máslo, smetanu, všechno snědl. „No, už snad stačí“, řekl, když už byly džbánky prázdné a hromádky pryč.
Nu, nebyl to už ten malý Indiánek. Z Kocourka se najednou stal pořádný, velký chlap, se širokými rameny. „Teď už můžeš jít“, řekla mu královna. „A orla Všeckožrouta se neboj. Jsi silnější než on.“
Indiánek, vlastně teď už pořádný silák, Indián, vyšel z jeskyně a vrátil se do vesničky Sevarou. Byla tmavá noc, nad jezerem se třpytil měsíc. Kocourek vešel do stanu, v němž bydlel, ale nikoho tam nenašel, prohlédl všechny stany. Byly prázdné. To se Indiáni poschovávali před hrozným orlem do hor.
Však už tu byl. Z dálky se ozval hrozný skřek, obrovská křídla zakryla měsíc a orel Všeckožrout se spustil na zem. „Stůj, nebo zle skončíš!“ zavolal na něho Kocourek. Orel se skřehotavě zasmál: „Co? Indián?! Cožpak se chceš se mnou bít?!\"
„Ano!“ Vykřikl Indián a vrhl se na orla. Byl to opravdu tvrdý a nelítostný boj. Třebaže měl Kocourek pořádnou sílu, orel se jen tak snadno nevzdával. Zobal a škrábal, mával mohutnými křídly, ale když viděl, že je Kocourek silnější, polekal se a uletěl.
Když ráno slunce pozlatilo vodu jezera, vrátili se Indiáni z hor do vesnice. Mysleli si, že bude všechno zničené. Ale vesnice stála jako dřív a u lesa na ně čekal statný Indián. „Oj, siláku! Nejudatnější z Indiánů! Děkujeme ti za záchranu!\" řekl velký náčelník. Když přišel blíž a lépe si prohlédl Indiána, vykřikl: „Ale vždyť je to náš Kocourek!“
A začali okolo něho vesele tančit. Potom si všichni posedali a Indián Kocourek jim vyprávěl, jak se stal silákem. Všichni na něho kulili oči, nemohli uvěřit.
Ale když se teď napili také oni mléka, když si udělali tvaroh a sýr, když indiánské maminky dávaly dětem samé dobroty z mléka, uvěřili. Protože ze slaboučkých, bojácných Indiánů se stali silní a stateční lovci. A to už není jen pohádka. Vždyť kdo by neznal příběhy o síle a odvaze Indiánů.
